Prodavač s mlhou
Na rohu ulice, kudy chodí snad jen zima a tma, bliká jemné světýlko. Lehce osvětluje vyzáblou postavu se zkřehlýma rukama, na které nepravidelně odkapává vosk ze svíce.
Bloudí tam prodavač s mlhou. Má plíce plné chladu a ztuhlými ústy si píská pro kuráž. Volnou rukou za sebou táhne vozík plný mlhy. Postupuje pomalu, aby mu vítr nesfoukl svíci, a jednou za čas musí zastavit úplně a mlhu udusat, aby mu z vozíku neutekla.
Dnes měl špatný den. Prodal sotva dvě naběračky mlhy a nestihl se vrátit domů než padla tma, a tak tu teď bloudí. Svírá zuby bolestí – svíce už uhořela natolik, že se plamen téměř dotýká jeho kůže. Palčivé horko alespoň brání tomu, aby zcela propadl úzkostným myšlenkám.
Závan větru rozmarně vyrazil prodavači naproti. Plamen svíce se naposledy rozkmital, a poté naráz zhasl. Prodavač s mlhou se ocitl v naprosté tmě.
Zastavil se a snažil se zaostřit zrak na místo, kde ještě před chvílí stály domy. Ani po chvíli však neviděl nic než beztvarou substanci, která ho obklopovala. Pokusil se nahmatat hranu vozíku, ale pouze naprázdno máchl rukou. Do mysli se mu pomalu začalo vkrádat zoufalství.
Slyšel jsem vítr a šumění stromů. Ano, zcela určitě jsem slyšel vítr a stromy a najednou jako by se všechny zvuky zavřely do tepla a mě tu zapomněly. Neslyším, jak mi buší srdce – buší mi srdce?! Rychle jsem nahmatal tepnu na krku. Zběsile pulzovala proudící krví, ale obvyklé bouchání se neozývalo. Cítil jsem tlak stoupající z nitra hlavy, jak se snaží prodrat ven skrze mou lebku a uši. Byl jsem si naprosto jistý, že mi každou chvíli umačká mozek. Každý záhyb, každá cévka, každý neuron bojoval o místo, a zároveň se hroutil pod váhou vlastní hmoty.
Nadechl jsem se té anonymní prázdnoty a přinutil se přemýšlet. Nevidím. Neslyším. Nevím, kde jsem. Mám hmat, to je dobré. Co čich? Znovu jsem se nadechl. Vzduch měl velice specifický nasládlý odér. Ten pach mi nepříjemně pripomínal černé lékořicové bonbony, kterými mě v dětství utěšovala matka, když jsem se zranil nebo onemocněl. Ihned jsem na jazyku pocítil onu štiplavou mazlavou chuť. Naprázdno jsem polkl, abych ji zahnal pryč.
Kromě vůně bylo na vzduchu ještě něco zvláštního. Byl neobvykle hustý. Při každém nádechu mi kladl odpor a příčil se mi v nose, vyplňoval dutiny svým podivným tvarem.
Mám hmat. Mám čich. To je dobré. Pokusím se propojit se se svou animální stránkou a orientovat se pomocí těchto dvou smyslů. Jakmile nahmatám cokoliv hmotného, odvodím, kudy jít. S rozpřaženýma rukama jsem se zatočil na místě. Nic. Paže protnuly hutný vzduch a smutně se spustily podél těla. Nevadí. Půjdu rovně. Dříve či později musím na něco narazit. Pomalým váhavým krokem jsem se s předpaženýma rukama vydal vpřed.
Ušel jsem pár kroků a zjistil jsem, že kroky nevědomky počítám. Čtrnáct. Stále nic. Znovu jsem se rozešel. Ruce natažené před sebe jsem občas prudce přiložil ke krku, abych se ujistil, že tepna stále pulzuje. Dvacet sedm. Tahavá bolest mezi lopatkami mi připomněla, abych se narovnal. Kráčel jsem dál. Třicet jedna. Uvědomil jsem si, že se stále neúspěšně snažím zahlédnout alespoň obrys nebo stín, a že jsem už dlouho nemrkl. Zamrkal jsem a z očí mi vytryskl tenký pramínek slz. Na tvářích jsem však nepocítil žádnou vlhkost. Třicet jedna.
Znovu jsem se rozešel. Ruce natažené před sebe jsem občas prudce přiložil ke krku, abych se ujistil, že tepna stále pulzuje. Třicet jedna. Narovnej se! Třicet jedna. Uvědomil jsem si, že se stále neúspěšně snažím zahlédnout – třicet jedna. Třicet jedna? Zastavil jsem se a s obtížemi nasál do plic vzduch. Tak jo. Nejspíš jsem udělal chybu při počítání. Teď udělám přesně pět kroků a spočítám to: Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět, třicet, třicet jedna… Určitě jsem šel pořád rovně? Spustil jsem se na všechny čtyři, abych měl jistotu, že neztratím rovnováhu a půjdu rovně. Zvedl jsem pravou ruku a levou nohu, posunul je vpřed, a když jsem je opět pokládal, místo toho, aby se dotkly ploché země, zvláštně zapružily a měkce se vrátily do původní polohy.
Konečkami prstů jsem nahmatal své kotníky. Trčely nahoru a lehce se dotýkaly mého čela. Malátně jsem se otočil na břicho. Brada volně klimbala u klíčních kostí. Nedokázal jsem se postavit. Nebylo tu nic, o co bych se mohl opřít, nic, z čeho bych se mohl zvednout, nevěděl jsem, jestli se zvednu dolů nebo propadnu nahoru, necítil jsem žádný dotyk, s ničím jsem neměl kontakt krom vlastního těla, které mě zrazovalo, nevěděl jsem, jestli mě brní noha, hlava nebo záda, jestli jsou mé svaly stále šlachama připevněné ke kostem, nebo se už rozpustily do stále hustšího vzduchu, který tak odporně páchl lékořicí, zalézal mi do žaludku a vyplňoval každou buňku, každý atom.
Musím dýchat, musím konzumovat tu tuhou látku, co se mě snaží rozervat, naplnit, sjednotit, rozpustit. Prosím! Já jsem nekonečný nádech, jsem bolest, která není cítit, jsem vystydlá kapka vosku. Prosím! Chtěl jsem jen prodávat mlhu…
Hana Sršňová (23 let)
Na čtyřicáté osmé rovnoběžce, metr v podzemí
Minus páté patro. Minus čtvrté patro.
-3
-2
-1
…
Čísla na odpočtu jdou dolů. Ve výtahu svítí stará blikající žárovka. Něžně řinčí. Není to ale jen tak obyčejný výtah, je potažen kůží, pozlacený všude, kde se to nezdálo kýčovité. Dveře, velké dvojité, jsou z masivu krásného černého dřeva. Výtah, zdá se mi, voní ušlechtilou starostou. A jeho číselník nekončí stovkou, končí nekonečnem. Přízemí je na dosah. Výtah zastavuje.
Rozevře svou širokou náruč malé dívence, která do něj vstupuje. Pomrkává na dívenku, žárovka bliká. Dívenka se porozhlédne a jde přímo k číselníku a zmáčkne ležatou osmičku odlitou ze zlata. Dveře se zavírají, dívenčiny dlouhé rovné vlasy za ní vlají. Má na sobě modré šaty, střevíčky a stuhu ve vlasech připnutou jehlou na šití.
Na chvíli blikne a za dívenkou se dveře zavřou. Dívenka pojede dlouho. Nemá ale hlad ani žízeň, nenudí se. Výtah s ní cuká a řinčí. Dívenka se po chvíli stání posadí na kožené sedačky s výšivkami slonů v Africe. Sedí a dívá se, jak se patra pomalu zvětšují. A jak roste číslo na ukazateli. Občas když projíždí, zahlédne jazzovou skupinu hrát, ten motiv se opakuje.
Výtah jede i k industriálním patrům, některým malým jako špendlík a prázdným, jiným plných lidí. A pak Tma. Tma, tma na možná dvacet pater, těžko se jí počítá, když neví víc, než kolik má prstů na nohou a rukou. Začne se trochu bát, co když výtah doopravdy jede věčně?
Bude sama. Bude smutná. Bude projíždět mezi jazzem a továrnou a tmou do konce? Zemře sama a nikdy nepozná lásku. Novinka, slyší hlasy skřivánků, asi bude v patru zverimexů…. „Vy, výtahu, jedete na věky?“ Nesnažte se mě tu obelhat, nejsem hloupá. Musel jste přijet, nemohl jste jet na věky věků.“
Výtah přestal dávno mrkat, a odpovědělo jí jenom vrzání železa o železo. Tma. Slabé světlo hudebního kabaretu, vybrnkávané akordy. Jak dlouho ještě dívenka pojede?
„Výtahu, nemáš co vyhrát, já mohu kdykoli vystoupit, a ty musíš otevřít, nechat mě jít.“
Dveře se zase rozestoupily, ale nikdo nenastoupil, jen chlad šel z prázdného skladu.
Dívenka neodešla. Doma v sirotčinci si budou muset počkat, nenechá se zlomit hloupým strojem, co jezdí jenom nahoru a dolů. Čeká na ni černovlasá, zlá, přísná vychovatelka, nenechává ji hrát si s jinými děvčaty, ona totiž není na jejich úrovni. Je zpupná a nespolečenská – podle vychovatelů. Jsi malá příšera, dívce říkali. Přivázali ji k posteli, naštěstí slabě.
Na chvíli se žárovka rozsvítila, prozářila sklad a všechny jeho poklady a různě vypadající odpad. Dívenčiny oči těkaly sem a tam než se dveře zavřely.
Výtah jel dál, stejně jako předtím. Pak se stalo něco zvláštního. Když se masiv dveří odsunul, stály dvě dívky naproti sobě.
„Výtah musel jet nahoru, jinak by se sem nedostala,“ řekly obě naráz. Pohlédly na sebe nechápavě.
„Potřebuji nahoru,“ řekla ta dívka mimo výtah s modrýma očima a kudrnatými blonďatými vlasy. „Já chci vědět, co je tam dole, nejela jsem celou tuhle cestu zbytečně.“ Odpověděla jí ta ve výtahu.
„Ty víš, že tam není nic než hrůza a smutek, prosím, prosím nech mě jet nahoru.“ Dveře výtahu se pomalu začaly zavírat.
„Jsi lhářka, nenechám tě mít to tajemství jen pro sebe. Svět si zaslouží vědět, co tam je.“ Dívenka mimo výtah vběhla do něj, její kudrnaté vlasy za ní vlály. Světlo zhaslo. Dveře se zavřely. Tělo se svalilo na podlahu, kudrny jako podzimní lístky padaly na zem. Dívenka ležela a tekla z ní krev. V oku měla zaraženou jehlu. Nekřičela, potichu naříkala. Ležela, a pak už se ani nehla. Dívka s modrými šaty stála nad kudrnami a smrtí. Krvavé oko tvořilo rudé bublinky na jehle. Dívka se podívá znovu na počet pater. Právě se dostala na dno. Vyhrála. Hned, co se dveře znovu otevřou, je z výtahu pryč.
Patro je prázdné, černé a nudné, nic tam není. Má hlad. Chce spát, ale bojí se. Někudy z výšky k ní doléhá zvuk orchestru. Zprvu jenom stojí a čeká. Pak si začne pobrukovat, zpívá, křičí. Svalí se na zem vedle zdi u výtahu. Záda má opřené o studený, mokrý kámen. Znenadání vidí světlo. Oslněna mžourá a stále se to přibližuje, slyší hluk stroje. Než se naděje, těžké dveře se rozevřou a proti stojí její vychovatelka, hledí na ni povýšeně, lehounce se ušklíbaje, potvrzena ve svém přesvědčení…
Janek Poláček (18 let)
