tentokrát s naším 17letým studentem, hercem a spolupracovníkem Matějem Trnkou
Člověk je stvoření tvořivé
Matěj u nás začínal jako dítě, nyní je hercem naší skupiny mládeže Spektákl, hraje, tvoří a před rokem se stal členem spolku TALENT drama studio. Zabývá se tvorbou nových webových stránek Talentu, zkoncipoval projekt herecko-divadelních dílen pro děti a mládež Drama Happening, stará se o propagaci a má spoustu nápadů.
Mohl bys popsat svůj příběh v Talentu?
Do Talentu jsem začal chodit v devíti letech po dvouleté zkušenosti s jinými dramaťáky. Tam jsem zjistil, že mě divadlo baví, ale nebavilo mě, jak to dělali. Mamka pak začala hledat a našla v ABC nějakou dětskou skupinu a Talent. Rozhodl jsem se pro Talent, byl blíž mému bydlišti. Ze začátku jsem to vnímal jen jako kroužek, zábavu. Ale po letech jsem se dostal do fáze, že bych to dělal rád i pro jiné, cítím v tom smysl. Tak jsem se začal podílet i na tvorbě Talentu jako studia.
Pamatuješ na své kritické momenty?
První byl asi představení LOVE VOLE!, kdy jsme někdy na jaře měli spoustu materiálů, ale absolutně mi nedávaly smysl v celku. Všechno bylo příliš filozofické. V té době jsem ve věcech nehledal takovou hloubku, jako teď. Bylo pro mě těžké se v představení orientovat. Říkal jsme si, že na představení nemůžu nikoho pozvat, protože mu sám nerozumím. Až na poslední chvíli mi došlo, proč to celé děláme. Když jsme začali diskutovat nad významem. Jediné, co mě tehdy drželo, abych vytrval a věřil procesu, byli Ema a Jirka, kterým jsem důvěřoval, že vědí, co dělají. A že vše nakonec dopadne dobře.
Dotkl jsi se smyslu. Aby věci, které děláš, měly smysl.
Vždycky jsem si myslel, že potřebuju vytvořit něco s přesahem do budoucna. Neřešil jsem přítomnost. Ale časem mi došlo, že má pro mě mnohem větší hodnotu dělat věci v současnosti, žít v přítomném okamžiku. To se váže k představení LOVE VOLE! Nepotřebuji výsledek, jde mi o proces. Třeba u hry. Hra má smysl, ačkoli nemá výsledek, a vše co má výsledek, nemusí mít vždy smysl.
Naťukl jsi slovo důvěra. Co pro tebe znamená?
V jednom případě důvěra v člověka, který je vedle mě, spolupracuje se mnou na nějakém projektu. To je příklad divadla, soudržnosti a týmu. Když netvořím sám, ale musím věřit i druhému člověku. Nemyslím si, že je něco úplně neobvyklého, že by jeden ze skupiny začal plavat. Ale od toho je skupina, aby spolupracovala. Aby se postupně zatáhli zpátky všichni, i když někdo přestává vidět smysl. Myslím, že jsem nebyl jediný, komu se to stalo. Ve druhém případě je to důvěra v sebe. Když nevím, co mám dělat, nebo na koho se obrátit, musím nakonec uvěřit jen v sebe. Co člověku nakonec zbývá? I když se mi mnohokrát zdálo, že to nebylo nejlepší rozhodnutí, zpětně zjišťuji, že bylo.
Dotýkáš se chyby. Jak ustát chybu?
Na stránkách Talentu mám jednu referenci. Píšu v ní, že chybovat není chybné. Dá se to zobecnit. Rád něco nevím, v tu chvíli nejsem zamrzlý na jednom bodě. Když něco vím definitivně, nebaví mě to, pro mě je to konec. Až jednou dospějeme jako společnost do bodu, kdy všichni budou všechno vědět a nikdo nebude chybovat, vrátíme se do doby kamenné. Protože to dělá robot. Robot nechybuje. Robot nemá možnost chybovat, ne člověk. Člověk je od toho, aby chyboval. A umět ustát chybu? Problém českého školského systému je, že nikdo neučí děti ustát chybu. Ale najít na dítěti chybu, říct mu to a tím to končí. Ne s chybou pracovat, jak to děláme v Talentu.
Chyba je dle mého spojená s důstojností dítěte, člověka. Co pro tebe znamená důstojnost, přijetí a chyba?
Proč nás náš vzdělávací systém neučí vystát sami sebe, chybu, jak s ní dál pracovat? Systém v nás vybuduje pouze strach z chyby. Pak už nebudeme dělat vůbec nic, když si nebudeme jisti. Každý máme svůj názor, ano, ale respektovat jiný názor. To je důstojnost. Důstojnost dítěte znamená přijmout jeho pohled, nebo aspoň se nad ním zamyslet, zda nemůže být třeba také správný.
Pamatuješ si na svou první roli u nás?
Byla to role čaroděje. Měl jsem vysokou čepici. Měli jsme trůny v pravém zadním rohu jeviště a seděli jsme na nich. Já jsem byl černokněžník. Chvíli před představením nám vypadla kvůli nemoci královna. Ty jsi nám řekla: “Je nemocná, musíte to odehrát bez ní.”
To je kouzlo improvizace. Jaký jsi měl pocit, když jsem řekla: Chcete hrát, tak si poraďte.
V tu dobu mi to bylo jedno. Byl jsem hravé dítě, pak mě srazila základka, a pak až zase Talent ve mně probudil tvořivost. Vím, že jedno období jsem byl hrozně uzavřený a nechtěl jsem tvořit. Ale když jsem byl malý a hrál jsem čaroděje, tak jsem to neřešil, chtěl jsem si zahrát, tak jsem se do toho vrhl. V současné době bych vzal krizi jako zkoušku, bez hysterie, strachu z katastrofy. V celém svém životě se snažím vnímat věci pozitivně. Dokonce někdy vyhledávám náročné situace, abych si dokázal, že je zvládnu.
Jak jsi pociťoval rozdíl v přechodu od mladších skupin, které jsem vedla jen já a poté do starších skupin mládeže, které vedeme společně s Jirkou?
Rozdíl v přechodu byl obrovský. Moje herecké zkušenosti a první začátky tvorby začínaly u tebe. Pořádně se tvorba rozvinula až s Jirkou. Jakmile začneme pracovat s Jirkou, herectví už začíná být jedno.
Na poslední hodině s vaší skupinou jsem si uvědomila určitou poťouchlost. Že můžeme dělat cokoliv, že si společně hrajeme, smějeme se sami ze sebe. Jsme zvědaví bez strachu z trapnosti, nebereme se příliš vážně. Vnímám to jako zázrak.
Moje profesorka výtvarné výchovy má syna ve školce. Tam mu řekli, že to, co nakreslil, je ošklivé. Pak přestal chtít tvořit. Dětská tvorba je nezastavitelnost, upřímnost. Kdo může říct, že je ošklivá? Jako když malý princ vidí beránka v krabici. Kouzlo hravosti dítěte. To, co děláme v divadle, může vypadat pro někoho zvenčí, že jsme cvoci. Ale pro nás má naše práce hodnotu. I když nemá výstup, má hodnotu v procesu. Hravost nemá hodnotu ve výsledku, ale v procesu, že si hrajeme. Uvolněnost, přestat se pořád kontrolovat.
Jednou jsi řekl, že to, co děláme v Talentu je jako pandořina skříňka. Když ji otevřeš, nejdřív vyjdou všechny těžké a nehezké věci a úplně na dně se nachází poklad.
Kdyby někdo přišel do půlky naší hodiny, tak by se ptal, co děláme za blbiny. Taky si to někdy říkám, nechápu to. Ale musím jen své zmatení přečkat a pak se objeví celý smysl naší práce.
Studuješ IT, zároveň děláš divadlo. Jak to spolu funguje?
Nefunguje. Ale to mě nejvíc baví. Rozpor mezi tím, kdy jsem ve škole v kolektivu ajťáků a mám chuť cítit se jako ajťák, a pak moment, kdy se cítím jako umělec. Když jsem ajťák, nejsem umělec a když jsem umělec, nejsem ajťák. Mám to rozdělené.
Ovlivnilo tě divadlo v IT a ovlivnilo tě IT v divadle?
Moje práce je mediální design a grafika, to je už do určité míry umění. A určitě se to vzájemně ovlivňuje. Myslím si, že divadlo by měl studovat každý. Chybí mi v současném školském systému společenská výchova, schopnost mluvit před lidmi, číst. Jsem vděčný, že jsi mě naučila číst, protože když poslouchám některé svoje spolužáky, kteří neumí přečíst jednoduchou větu, je to smutné. A nemohou za to. Člověk je stvoření tvořivé. Má od přírody dáno něco vytvořit. Bohužel v současné době mnoho vzdělávacích institucí i zaměstnání demoluje v člověku jakoukoliv tvořivost. Ačkoliv jsou pro mě IT a divadlo oddělené záležitosti, uvědomuji si, že obě propojuje tvořivost.
Jak vnímáš projekty, které zkoušíš v Talentu realizovat?
V Talentu vidím potenciál a má kapacitu. Obsahovou, myšlenkovou, svojí pedagogikou, přístupem, hloubkou. Chci to rozšířit. Vidím velký zájem i potřebu.
Myslíš tím konkrétně pedagogiku?
Otevírání autentičnosti osobnosti, kterou děláš ty a otevírání tvořivosti, který zažíváme s Jirkou. V ideálním případě by si měl každý projít kombinací obojího. Člověk, který není autentický, je problém. Znám spoustu lidí ve svém okolí, které mám pocit, že znám, a pak v jediném momentu jsem zjistil, jací doopravdy jsou. Většinou ty momenty byly způsobeny návaly stresu, hysterickou atakou, úzkostí, kdy už neudrželi masku. Když jsou lidi otevření, dokážou víc zvládat svoje problémy. Dusit v sobě něco je vytváření dalšího problému. Divadlo pomáhá být otevřený, umět komunikovat s lidmi, dát najevo emoce. To, že s nimi pracujeme, může vést k tomu, že se je naučíme dávat najevo způsobem, který je společensky přijatelný.
Co ti dává spolupráce na některých projektech Talentu?
Je to o sbírání nových zkušeností a také miluji práci s dětmi. Hra, hravost, radost. Když jsem viděl jejich jiskřičky v očích, když jsem tě suploval, jak jsi byla v červnu při finiši nemocná. Byla to pro mě radost být s nimi, zkoušet si hrát. Pořád cítím, že potřebuji kontakt, komunikaci, dělat něco pro lidi. Vnímám, že mám možnost rozvíjet něco pro děti, jiné lidi. To mi dává smysl. Taky trávit smysluplně svůj volný čas místo koukání se po večerech na filmy nebo prokrastinovat.
Kdybys chytil zlatou rybku a mohla ti splnit tři přání, jaká by to byla?
První by bylo mít oázu klidu, být sám se spoustou kytek kolem. Druhé, aby se lidi naučili spolu komunikovat, být otevření, říkat věci tak, jak jsou. A třetí je, aby dospělí začali brát vážně děti.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
