Omluva
Omlouvala jsem se za to, že jsem konečně řekla, jak se cítím. Omlouvala jsem se za to, že nejsem taková, jak si všichni představovali. Omlouvala se za to, že nejsem tak chytrá jako ostatní děti. Omlouvala se za to, jaká jsem opravdu byla. Omlouvala jsem se tak dlouho, snažila jsem se napravit a být perfektní, až jsem zjistila, že nevím, kdo jsem. Brečela jsem každou noc a hledala světlo v nejtemnějších časech mého života. A trvalo to opravdu dlouho, ale nevzdala jsem to. A jako dar jsem to světlo dostala. A najednou jsem si uvědomila, že tu omluvu, co jsem říkala lidem, jsem měla říct sobě už dávno. Měla jsem sama sobě říct: Omlouvám se za to, že jsem o tobě pochybovala a říkala ti ošklivé věci, které sis nezasloužila. Omlouvám se sobě za všechno, co jsem si způsobila. Teď už ale vím, že se nikomu omlouvat za to, jaká jsem, nemusím. Mám se ráda i s chybami, které mám. Mám se ráda taková, jaká jsem. Také už nebrečím každý den a nelituji se. Směju se a užívám si života, tak jak si to zasloužím.
Laura D`Meza (15 let)
