Kalinova střecha s výhledem do nebe
Jsem jen odlesk,
cigaretového kouře.
Natažen v modře,
vdechovaný z tvých úst….
Mé myšlenky tikají,
bílé, duhové propasti tvých očí
haraší, straší, cinkají,
uhánějící ono spřežení bez kočí.
Ejhle, bavím se. Zítra budu líným.
Čisté, tělo bez duše, srdcím vlídným.
Já stanu se a vstanu, pokaždé když přijde ten čas.
Nad lavičkou mokrou vlaje pro mě černý vlas,
on, který mi domov připomíná.
Citronová šťáva a kýče odlesku šum,
cítím v kostech, že spadl Kalinův dům.
A já se zapřísáh‘, že cihle po cihlu
Přijdu se snahou pomoct domu.
Nechci aby zůstal celou zimu bez střechy nad hlavou…
Nedá se dělat nic.
Jsem jen odlesk,
cigaretového kouře.
Natažen v modře,
vdechovaný z tvých úst….
Janek Poláček (18 let)
Touha
Je pár hodin ráno,
tiché nádraží,
co bylo bohem dáno,
dnes se upaží,
vstane a hledí,
a málem nenabaží,
než se hra dohraje.
A pak už jen dlouze sedí,
se sedí na lavičce a civí se,
co se zjeví, to zjeví se,
čeká se vzpomíná, dumá a zasní
stýská, hloubá, přemítá až básní.
Kéž by, kéž by se zjevila ta příjemná silueta,
snad je bych jenom její odlesk zahlédl,
někde v dálce si obratně vykračovat!
Janek Poláček (18 let)
Noc
Dneska se opět mé hlavě nechce spát,
nemohu se sama sebe totiž přestat ptát,
Proč už na mé okno začíná klepat noc?
A zda je hvězd na nebi málo nebo moc?
Naproti smogu, městským lampám ležím,
Malý vůz se v dálce zahlédnout snažím,
Hvězdy skoro nikdy nevidím
a taky moc často lidem závidím.
Proto se mé oči zavírajíc ptají,
jestli nějaký šarm a krásu mají?
Jejich barva jim nepřijde tolik zajímavá,
zatímco večerní nebesa jsou jen čistě tmavá.
Tak proč nespím, proč se tážu,
proč si tohle nezakážu?
Mariana Bidlasová (14 let)
Ale proč
Proč si stěžuješ?
Proč to chceš změnit?
Vždyť už v tom neumíš ani chodit.
Vždyť ty brečíš!
Máš chuť si vytrhnout vlasy.
Já vím, já vím.
Já vím, že to jsou špatné časy.
Seber se!
Podívej, co děláš?
Ty v tom jenom to špatné hledáš.
Slyšíš!
Přestaň!
Zavři dveře a zůstaň!
Brečíš, brečíš.
A, kde je toho konec?
Ty se chováš jako slepý chodec.
Bez naděje na malý svit.
Jak ti to mám říct.
Buď rád, že to tak ještě dopadlo.
Ale proč?
Adéla Susserová (15 let)
Zvláštní, co dokáže pár modrých očí
Zvláštní, co dokáže pár modrých očí.
Konečky prstů,
ústa když mlčí.
Ticho. Výmluvné ticho.
Vím, co chceš říct, ale nejsem si jistá,
tak raději neodpovídám.
Je tam tak sám.
Silueta, kolem které se otáčí čas.
Ano, čas se může hýbat.
Skákat, plazit se, tančit,
čas je akrobat.
Je to krásné, jako když v zimě začne sněžit,
dokud nezjistím, že je za tím radiace.
A všechny vločky vypadají stejně,
když je vidím z dálky.
Po kapsách nosíme své malé války,
občas nám vypadnou,
když hledáme drobné…
Zvláštní, co dokáže pár modrých očí.
Konečky prstů,
ústa když mlčí.
Zvláštní, co dokážou.
Jsou tak nepatřičně krásné.
Je tam tak sám?
Tak se do nich raději nedívám.
Hana Sršňová (23 let)
