Kdyby nebylo mladých, jejích tužeb a chuti žít, měnit svět, jejich víra v ideály, svět by vypadal úplně jinak. Byl by takový smrtný.
Dech života, o kterém mluvil Václav Havel, který mění, nespokojí se s klecí, chce za každou cenu ven a překonává strachy a “zaprděnost” dospělých, kteří se udomácnili ve svých životech a pravdách. Kterým už nestojí zato něco měnit nebo bojovat za život.
Možná jsou příliš unavení a prohry, starosti, propady, udusili jejich touhu být ve víru života. Mladí chtějí milovat a být milování, poslouchat hudbu, která je dostane do bláznivého poposkakování, nesmyslně tančit, smát se, křičet, vzpírat se, blbnout a přesto věřit, že jim má svět co nabídnout. Dospělý už tomu nevěří. Říká, láska není, vždy to dopadne stejně. Ale mladý tomu nevěří a miluje až k zbláznění. Nosí na rukou svou milovanou, něžně se jí dotýká a šeptá do ucha, že s ní zůstane navždy.
Dospělý řekne, je třeba prachy, blbost je být chudý. A mladý jde do sekáče, koupí si za pár kaček džíny, jde na pivo do zaplivané hospody a venku na trávníku si sní rohlík. Ale cítí se svobodný a šťastný.
Dospělý říká, je třeba něčeho dosáhnout, využít pro své cíle druhého. Ale mladý se tiskne jeden k druhému, aby našli v druhém sami sebe. Ví, že ve dvojce jsou silnější.
Dospělý říká, nesmíš riskovat. Ale mladý se vrhne do života a jediné na čem ho staví, je risk. I kdyby vše ztratil.
Dospělý říká, buď poslušný, plň příkazy svého nadřízeného a budeš se mít. Ale mladý zboří vše, všechny autority jsou mu k smíchu a i když má z nich strach, je schopen se jim podívat zpříma a nesmlouvavě do očí.
Dospělý se dívá na divnost divně. Hned má názory, prezentuje a ví, jak to má správně být. Mladý ví, že neví. A tak přebírá názor tu toho, tu jiného. A v celém tom nejistém je vlastně strašlivě jistý.
Mladý dychtí. A v dechu a dychtění je život. Když člověk umře, vydechne naposled. Už se nevzbudí. Pohřbí ho nebo spálí a zůstane po něm v tomto světě snad jenom něco nevyslovitelného. Vůně či smrad, který po sobě zanechal, a které pracují dál v budoucnosti světa.
Ale mladý se nechce smířit se smrtí. I když ho vše tlačí dolů a zabíjí, vytasí všechny zbraně a nemíní se poddat. Ví, že když ztratí dech, umře. I když bude jeho tělo žít, duše je pohřbena, protože už v nic nevěří, nic nemiluje, v nic nedoufá, v ničem nevidí smysl. A to mladý nechce. S urputností boje, který vede na rozhraní života a smrti, se nemíní vzdát. I když mu smrt pomalu a trpělivě připravuje jeho dospělost. Ale dospělost je pouhá chvilková iluze, protože dech života je ve světě neustále. Svět je totiž mladý, má mladého ducha a dychtivou duši. Kdyby nebyl, tak by se svět zastavil, vzduch ztěžkl, zasmraděl a vše by začalo hnít. Ale co svět světem stojí, dech vane a vše se mění a posouvá v duchu horlivého a svěžího mládí. Přináší nové věci, nové výzvy a nové dychtivé mladé.
Erika Merjavá
