Má první, a vlastně jediná zkušenost s dramatickým kroužkem, po tom, co jsem se rozhodla, že se chci věnovat herectví, byla právě u Eriky s Jirkou, a nemůžu být vděčnější. Díky nim jsem poznala, že herectví není jen o zábavě, ale hlavně o práci na sobě samém. Pod jejich vedením jsem cítila, že se zlepšuji, má práce někam směřuje a dává mi smysl. Nejdůležitější pro mě byla možnost vyjádřit svůj názor a realizovat své nápady v přátelském kolektivu a příjemném prostředí. Ráda jsem se vždy vyblbla na „domácích úkolech“, při jejichž zadání nám byly stanoveny jen minimální hranice. Díky tomu pak byla naše společná závěrečná práce pestrá a poskládaná z individuálního přístupu nás všech. Z cvičení, kterým jsme se během tří let, co jsem k Erice s Jirkou docházela, věnovali, čerpám při své práci dodnes. A s láskou vzpomínám na dobu, kdy v malé holce, se snem stát se herečkou, zažehla vášeň, která ji bude doprovázet po celý život a dovedla ji až tam, kde je teď. 

Nejcennější, čeho si na Talentu doopravdy vážím, je ta pomoc při odkrývání toho, co v nás doopravdy je. Jak se píše už v pověsti o Pandořině skříňce: „Když Pandora odkryla víko, vylétly ze schránky do světa zlé nemoci, bída, starosti a bolesti a rozletěly se po celém světě, který do té doby žádné zlo nepoznal. Pandora se ulekla a víko přibouchla. Ve schránce zbyla jen naděje, kterou těžké, zlé věci, přimáčkly až k samému dnu.“ Cesta k objevení toho krásného není lehká a TALENT drama studio je to nejbezpečnější místo, kde chybovat není chybné a postavit se problému čelem není pošetilé. A proto i všem, po těch mnoha letech, co jsem už v TDS strávil, bych doporučil jediné – nezalekni se náročné cesty a nezabouchni víko své Pandořiny skřínky dřív, než stihneš objevit to, co doopravdy ukrýváš. Ono to tam je a vždy to tam bude. Jen je potřeba se pro to prát. Ale věř tomu, stojí to za to.

K Erice už chodím nějaký ten pátek a upřímně nemůžu být šťastnější. V tomto souboru jsem už 11 let a díky tomu jsem se naučila neskutečné množství věcí. Naučila jsem se, jak se nestydět a dát do své práce všechno, naučila jsem se co znamená kolektivní práce. Hlavní je, co se mi na divadle tak moc líbí, je že můžu být sama sebou a dělat to, co mě doopravdy naplňuje. Taky jsem se díky Erice naučila, jak z NIČEHO dokáže vzniknout 45ti minutové představení, které je následně oceněno potleskem. Naučila jsem se tvořit, hrát si a být trpělivá, nevzdávat se, když mi něco nejde. Vyzkoušela jsem si pocit, jaké to je stát na divadelních prknech opravdového divadelního sálu. Mám za sebou zhruba 11 představení, pár filmových rolí, skvělé zážitky z filmového tábora. Taky vím, že bych v budoucnosti ráda studovala na DAMU. 

S Erikou Merjavou se znám již velmi dlouho. Devět let jsem chodil do jejího TALENT drama studia a mohu říci, že jsem za tuto zkušenost velmi vděčný a rád na ni vzpomínám. Erika nevede své kurzy standardní cestou klasického divadla, ale snaží se hledat složitější způsoby práce. Účastníky svých kurzů vede cestou autorského divadla, kde jsou herci povýšeni zároveň do rolí autorů (režisérů, choreografů, výtvarníků…), čímž jim dává větší prostor pro umělecké sebevyjádření. Cílem těchto kurzů  je cesta – tedy tvůrčí proces. To studenty učí, že není třeba hnát se za prvoplánovou zábavou mainstreamové scény, ale ukazuje jim potřebu v tvůrčím procesu vzniku divadelní inscenace hledat i jiné cíle. Učí je to nejít jen za co největším úspěchem, nýbrž hledat ve svých životech hlubší hodnoty. A to je v dnešní době obzvlášť třeba. 

Nadhled. Mít nadhled nad tím, co sleduji; nad tím, co zažívám; nad tím, co dělám. Mít nadhled nad sebou. Mám pocit, že je snadné říct o svém minulém já, že mu nadhled chyběl. Je snadné zhodnotit se zpětně jako příliš vážnou osobu a tímto zhodnocením získat možnost tvrdit, že teď nadhled máme. „Ty jo, tehdy jsem byla tak seriózní, ani jsem si ze sebe nedokázala udělat srandu. Ještě že teď už taková nejsem.” Něco takového říct a nejlépe za to přihodit nějaký sebe zesměšňující vtip na důkaz toho nezpochybnitelného nadhledu, to není vůbec těžké. 

Ale hodnotit sami sebe v momentu, ve kterém jsme, to už vyžaduje víc – zkušenost a pokoru, poznání a otevřenost, přijímání a tak – skutečný nadhled. Vlastně abychom byli schopni říct, že jsme člověk s nadhledem, který svět moc vážně nebere, k tomu samotnému už potřebujeme notnou dávku toho opěvovaného nadhledu a tím se to celé stává takovým paradoxem. 

I když ne tak docela. Protože cílem tady není nadhled měřit, hodnotit nebo prokazovat; cílem je s ním žít. Cílem je s ním hrát a jednat. 

Když jsem nastoupila do dramaťáku, rozhodně bych řekla, že jsem brala někdy věci až moc vážně. A nadhled mi chyběl určitě. Možná se mi teď divíte, že hodotím nadhled svého minulého já a dělám tedy přesně to, co jsem před chvílí tak trochu odsoudila. Ale je to součástí toho nadhledu, jaký mám k dispozici já teď – a můžu doufat, že to je taky součástí mojí cesty dál. 

Zpátky ale k mým začátkům v dramaťáku. Přišla jsem tam z velké části proto, že jsem měla problémy se zapojením do kolektivu na nové škole (v překladu: nikdo se tam se mnou nebavil) a procházela jsem si takovou krizí osobnosti. (Jestli se tomu tak dá říkat, když vám je jedenáct). Chtěla jsem najít jiný přístup, naučit se znova si hrát, nebát se mluvit a vyjadřovat a hýbat a smát se. Chtěla jsem prostředí, kde budu moct být jiná než ta role „neoblíbený trapný holky, co bere věci moc vážně a nechápe srandu.

A najednou tu pro mě byla možnost. Byla tu nabídka. Byla tu možnost změny. 

Ze začátku jsem nedokázala pustit stud, vypnout ten hlas, co mi říkal, že vypadám a zním jako debil a ať se jdu radši někam schovat. Bylo nemožné – nebo tak mi to připadalo – se uvolnit a hrát si a brát do hry a dávat se do hry. Ale čas šel a já jsem šla dál spolu s ním. Objevovala jsem nové stránky sebe sama. Nacházela jsem osobnosti, aktivity, pocity, které jsem předtím nepoznala. Pomalu jsem pouštěla některé strachy a nechávala jsem vystoupit na povrch to dítě v sobě, tu holčičku, která se jen smála a všechno chtěla zkusit a vysloužila si od babičky přezdívku Sluníčko. 

A tak jsem se vydala na cestu odkrývání zapomenutých aspektů svého já a objevování nových, které bych si u sebe nikdy předtím nedokázala představit. Začala jsem zjišťovat, že věci se dají vnímat i jinak než vážně; že chyba neznamená konec ale naopak začátek něčeho zajímavého, výzvu pro lidský nadhled. 

Taky jsem zjistila o sobě věci, předtím mi skryté. Třeba to, že preferuju neučit se texty nazpaměť a radši improvizuju (to je celkem malý objev), ale taky třeba, že mě baví vystupovat, přednášet a mluvit před lidmi a že mi to dokonce jde (to už je objev trochu větší). 

Spoustu jsem se toho naučila, z různých koutů – lépe dýchat, věřit svému tělu, improvizovat, dialogicky jednat, udělat si ze sebe srandu, pracovat s chybami, vnímat sebe i ostatní… Ráda bych se tady rychle opravila – u většiny těch věcí asi není přesné říct, že jsem se je „naučila”, protože jsem nedosáhla žádné finální úrovně (a myslím, že ni žádná není). Ale aspoň jsem se je učit začala a zjistila jsem, jak se je můžu učit dál. 

V průběhu dramaťáku se toho pro mě dost změnilo. A přestože samozřejmě dramaťáku nepřipisuji všechny změny, u některých jsem viděla (nebo zpětně vidím) jasné spojení.

Začala jsem znova víc „blbnout” s lidmi, pocítila jsem sebevědomí v hlase, těle, v mysli. Dovolila jsem si být víc sama sebou, klidně před kamarády políbit strom, protože jsem prostě chtěla, a nepřemýšlet, co si o tom a o mně kdo pomyslí. Z prezentování ve škole se pro mě stalo něco, na co jsem se těšila a co jsem vyhledávala, místo abych se tomu vyhýbala a bála se toho. Dokonce jsem pak několikrát moderovala soutěže a akce, kde mě poslouchal a sledoval celý sál lidí. 

Vliv (autorského) herectví a různých disciplín z dramaťáku vnímám i na podobě svého dnešního hlasu, jednání s lidmi a situacemi. 

Jasně, nemůžu se podívat na to, kým bych byla a jaká bych byla, kdybych si dramaťákem neprošla, ale klidně si troufnu říct, že jsem ráda za to, jak mě ovlivnil – a jaká jsem po něm a díky němu. 

Už jen to, že se teď nad sebou zamýšlím a cítím se klidně a příjemně, je pro mě úspěch a mimo jiné za něj vděčím právě věcem, co jsem se naučila od Eriky.

K Erice jsem chodil od svých pěti let. To jakým způsobem mě vyvíjela, je neuvěřitelné. Eričina práce s herci je neobvyklá, je tvořena směrem k autorskému divadlu. Tento způsob práce mi v herectví přineslo dost zkušeností, např. rozvíjet svojí kreativitu, uvědomování si sama sebe a brát jeviště jako posvátné místo. Erika mě vždy připravovala na castingy či kamerové zkoušky a díky ní jsem se dostal do různých filmových castingových agentur. Jsem jí za její píli a ochotu opravdu vděčný, protože mi ukázala cestu a pracovala na mém herectví celých 8-9 let, co jsem k ní chodil. Bez ní bych nebyl tam, kde jsem .

Do TALENT drama studia, jehož duší i tělem je Erika Merjavá, jsem chodila krásných šest let. Přišla jsem tam jako malá stydlivá holka, která by chtěla zkusit divadlo a odcházela jako holka, která se sice pořád trochu stydí, ale to jí vůbec nebrání v tom, aby vylezla na jeviště a povídala Vám o svých niterných pocitech, nebo aby si jako jedna z mála ve třídě užívala prezentování referátů před třídou. To, že jsem začala hrát divadlo patří mezi jedno z mých nejlepších rozhodnutí vůbec. V Talent drama studiu, nebo prostě u Eriky, je tak neuvěřitelně krásná a přátelská atmosféra, že Vás to zkrátka pohltí. I když jsem byla unavená a nerudná, vždycky když jsem vešla do toho malého studia v divadle MANA začala jsem se usmívat a byla jsem prostě šťastná. Způsob, jakým jsou tyto kurzy vedeny, je založený na autorské tvorbě, která člověku umožnuje poznávat sám sebe, pracovat sám se sebou a hlavně ho naučí vytvářet z ničeho něco. Na těchto hodinách se člověk učí pohyb na jevišti, správnou práci s hlasem, kreativní psaní, umění improvizace a spoustu dalších dovedností, které rozvíjí osobnost a přijdou vhod i v běžném životě (ano, i jevištní mluva se může hodit). Kurzy u Eriky bych popsala jako jeden velký balíček euforie, lásky, přátelství, smíchu a radosti, a proto ho můžu s klidným svědomím doporučit všem, protože minimálně mně to neuvěřitelně změnilo život.

Každý se potřebuje propojit se svým vnitřním dítětem. Nechat za sebou účty, trénování konverzace před zrcadlem a čtení Dostojevského, aby působil chytře na příští degustaci. Na chvíli, alespoň na chvíli se zas octnout na pískovišti, vytvářet hroudy z písku a představovat si, že je to starý rozbořený hrad. Někdo se stává dítětem když se dívá na lehké komedie, někdo zase tak, že přehání bolest hlavy, aby se o něj na moment starali ostatní. A někdo hraje divadlo. Na jevišti vás nikdo nebude soudit, když si zaštěkáte, rozzlobeně hodíte na zem pečlivě připravenou večeři, nebo když tvrdíte, že až vyrostete, chcete se stát profesionálním pojídačem čokolády… Jeviště je hřiště a mělo by se na něm skákat, houpat se na houpačce, plakat, objímat se a ne biflovat, trénovat a dusit se. Hrát, hrát si. Já si chci hrát, pojďte si hrát se mnou! Vraťme se zas na hřiště a zahrajme si na babu. Oddechněme, dýchejme a hrajme si. Hrajme si, a pak si zas můžeme hrát na dospělé. 

Moje herecké zkušenosti vycházejí především z kurzů Talent drama studia, kde jsme se zaměřili na autorskou divadelní tvorbu. Právě díky nim jsem získal řadu zajímavých hereckých příležitostí, intenzivní průprava pod vedením Eriky mé dobře připravila na filmové a reklamní castingy i divadelní konkurzy. Pod vedením lektorky a pedagožky Eriky Merjavé jsme hledali způsob, jak jako herec mohu vycházet sám ze sebe při ztvárňování role, hledali jsme přirozenou cestu projevu na jevišti a vytváření vnitřního dialogu. Tento způsob vedení pomáhá rozvíjet přirozené herectví a zároveň rozvíjí kreativní tvorbu vlastních autorských textů. Díky absolvování těchto kurzů jsem se také více zaměřil na vlastní tvorbu. Výsledkem byly dvě úspěšné divadelní hry, které jsem uvedl na dvou pražských divadelních scénách.

Stretli sme sa v januári po 32 rokoch v Prahe. Spolužiačky zo základnej školy v Košiciach. Odkedy som v Prahe som jej chcela napísať a s malou dušičkou poprosiť o stretnutie a rozhovor o divadle. Ale odvahu som našla až po 1,5 roku. Erika Merjavá podobne ako ja chcela byť ako malá herečkou a rovnako ako ja vyštudovala ekonómiu, ale svoj sen si napokon splnila, herectvo vyštudovala a mnoho rokov bola skvelou herečkou. Teraz je umeleckou šéfkou, režisérkou a pedagógom vo svojej vlastnej hereckej škole TALENT drama studio. To mám ale veľké štastie, že sme naše prvé stretnutie neodbili pri víne, ale že ma pozvala pozrieť sa na hodinu herectva. Okamžite som sa do divadla zamilovala, obľúbila si ľudí, ktorý tam chodia a jej unikátny štýl učenia a vedenia. Hrať sa, nie hrať nás učila celý prvý polrok minulého roku a naše hranie sa vyvrcholilo v júni 2019 autorskou hrou Matylda a její sny vo Vršovickom divadle Mana. Bol to nádherný tvorivý proces plný objavovania, prekračovania zóny komfortu, otváraniu sa vlastnému hlasu a prejavu. Som nesmierne šťastná, že som si to mohla vyskúšať, že som mohla stáť na javisku a hrať. Ďakujem Ti Erika za krásny polrok, za všetky Tvoje skúsenosti a rady, za nekonečný kreatívny priestor, radosť, hravosť a profesionalitu. A ako spieva Lady Gaga v pesničke Always Remember Us This Way: „You found the light in me that I couldn’t find".

Eriku znám jako lektorku a zakladatelku skupiny D-Talent, Talent drama studia pro dospělé, mládež i děti. Její přístup k herectví na mě působil jako práce s vnitřním světem každého z nás. Velká část hodin, jak jsem je měla možnost poznat, se sestává z objevování možností hlasu, těla i ducha, z podněcování k opravdovosti, tvořivosti a zbavení se ostychu z naší přirozenosti. Hodiny s Erikou nemají nic společného s dramatickým kroužkem, kam jsem chodila jako dospívající, kde jsem občas odpapouškovala nějakou roli a tím to haslo.