Vězeň
Teď cítím se jak někde zavřená,
s tím že vidím před sebe, ale nemůžu udělat krok dál.
Vždyť je to tak blízko, ale cesta dlouhá,
Dopředu táhne mne má velká touha.
Jsem ztracena v místech, kde to tak
dobře znám,
pořád nemůžu pochopit co to znamená.
Vždyť se nic nemění, na místě stojím,
sice vím jak dál, ale stále se bojím.
Je to tak snadné, co ti v tom brání?
Brání mi stěna, kterou si sama stavím.
Pořád se budoucností tak moc zabývám, že svou přítomnost snad ani nevnímá.
Je to tak složité,
přitom tak snadné,
kdy ta stěna konečně spadne?
Někdy to vypadá že o nic nejde,
někdy zas na to, že už to nepřejde.
Na věci, co se mě týkají, se ptají všech,
Jen mne z toho vynechávají.
Cítím se, že mi nikdo nerozumí.
To snad mou řečí nikdo nemluví?
Někdy si říkám že dělám málo k tomu, aby se přeci jen něco stalo.
Emile Hlaváčová (13 let)
Beznadějná
Vysypávám popelník od nedopalků, když venku vládne noc.
Utírám si oči od ospalků a utírám si taky nos.
Však slzy jsou jen moře citů, beru věci a utíkám z bytu.
Bloudím sem tam, ale nevím kam jdu.
Když zahnu, jdu špatně.
Když něco zaslechnu, hned se hnu,
a vzpomínky vidím jen matně.
Něco mi šlape na paty a sundává boty.
Já chytám se srdce, ale to mi neodpovídá
a já mám strach že někoho jiného vídá.
Lásko má, domů se vrať.
Vždyť je tma a před tebou je trať plná zla.
Slyším to a nehýbu se, strach mám ale rozhlédnu se.
Ještě naposledy povím ti to,
řeknu ti že miluji tě.
Tam nahoře vysvětlím to,
že na trati skončila jsem krutě.
A teď už jenom na kolejích leží tělo bez nadějí.
Tereza Vlasáková (15 let)
Spirála
Točíme se v kruhu,
Ze kterého není úniku,
Je to o zvyku,
I země se neustále točí, opakuje,
Má mořskou nemoc z lidí,
Co ji opustí a už ji neuvidí,
Beze strachu se změní ve hromádku prachu,
Ale stopy zůstanou.
Točíme se v kruhu
– časové osy, co se k sobě nekonečně blíží,
A nikdy se nestřetnou
– aspoň si neublíží,
Ale stopy zůstanou
Hana Sršňová (23 let)
