Pavouci nežijí spolu. Jsou samotáři. Tak jako Sára. Sára byla ještě miminko, když se do jejich pavučiny vloupala žába. Skoro všechny zabia. Pár se jich zachránilo úitěkem. Statečná maminka podrobena žábě zemřela. Od té doby žije Sára sama.
Bylo slunečné odpoledne a Sára se slunila na kameni porostlém mechem. Vzpomínala na minulost. Jestli se ještě někdy setká se svými sourozenci. Zašelestění v křoví vzpomínku zahnalo. Sára se postavila a zacvakala kusadly. Z křoví vyběhl zajíc. Huňatý ušák se díval na Sáru. Pak odběhl. Sára si oddychla. Na rysky, žáby a hady měla spadeno. Pomalu se vracela domů. Už z dálky viděla ve své pavučině nezvykle velkou tečku. Čím blíž byla, tím víc ta tečka připomínala pavouka. Sáře zrovna svítilo sluníčko do očí, takže ho pořádně neviděla, ale byl tam. Velký černý křižák. “Co si to dovoluje? Obsadit mojí pavučinu!,” zlobila se Sára. Přišla k němu a výhružně zacvakala kusadly. I když věděla, že tuhle válku nevyhraje. Křižák se zrovna ládoval její těžce ulovenou mouchou. Sára vylezla na pavučinu a znova zacvakala kusadly. Teprve teď si jí pavouk všiml. Přestal jíst a otočil se k Sáře. Pak začal boj. Oba se postavili na zadní nohy a zastrašovali se kusadly. Křižák byl starší, takže i větší. Sára ale zase od malinka žila sama.Takže musela umět bojovat. Taky měla hodně zkušeností. Křižák zaútočil. Ale po tom jídle byl pomalejší, takže Sára včas uskočila. Teď byla na řadě ona. Ze všech sil se vzepjala a kousla Křižáka. Vypustila do jeho těla jed. Křižák chvíli sténal a pak padl. Sára se pro jednou stala hrdinkou.
Plyne z toho ponaučení. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Barbora Moravcová, (v době psaní povídky 10 let)
