Důl na květiny
Jsem písnička od Velvetů. Hrají mi v rádiu, nemám sladké vůbec nic. Jsem sám.
Dům mám, nechci ho. Rodinu mám, ona nemá mne. Vlast mám, ale vlaječku jsem vyhodil.
Co budu dělat až zestárnu a pořád se nic nezmění… Všechny normálně barevné věci zůstanou šedé.
Mám povinnosti, práci a vztek. To je ničím. Přišel jsem o svoje sny a touhy. O svou vůli. Nic víc nelze ztratit. Proč mě nezajímá. Hrají Velvety. Zpívá Lou Reed.
Odešel bych daleko k moři a smyl ze sebe nicotou, ale nemůžu jít. V té prázdnotě je něco tak velkého a uklidňujícího. Mohl bych rozsvítit, ale radši budu čekat ve tmě.
Nebudu. Nechci. Zavírám oči. Nejsem. Nejsem ničím. Sladké vůbec nic. Probouzím se další ráno…
A co teď? A co teď. Nic.
Vůbec nic
Janek Poláček (18 let)
Šneček Bilbo
Jednoho slunného dne seděl Bilbo s maminkou a sourozenci na větvičce slámy. Bylo příšerné vedro a maminka svolávala děti do stínu. Šnečím krokem se všichni vydali za maminkou, až na Bilba. Ten zůstal pohodlně sedět na svém místě. Díval se na hory. Daleko, daleko před ním. “Stejně bych chtěl vědět, co je za nimi,” povzdechl si šneček. Z toho přemýšlení (šneci normálně moc nepřemýšlí) a vedra usnul. Zdál se mu sen: Letěl daleko za hory. Maminka a sourozenci zůstali na slámě. Jen on a vzduch.
Na sluníčku byl Bilbo už skoro hodinu. Taky se to začalo projevovat. Kůže a ulita mu výrazně zhnědly. Šneček se začal doslova smažit. Naštěstí se včas probudil. Přišlo mu, že leží v ohni. Zvedl hlavu. Pak mu to došlo. Slunce. To slunce za všechno může! Rychle, tím nejrychlejším krokem, se šneček zvedl a utíkal (plazil) do stínu za maminkou a ostatními. Přitulil se k mamince tak, jako by to mělo být naposledy. Ona ho za to pohladila tykadly.
Barbora Moravcová (10 let)
