Popletení z propletení
Hledám se, ztracen v bludišti zrcadlovém, tedy zmatečné spleti tvořené mnou samotným. Však labyrint odrazů těch prazvláštním je, anžto zřím jen nepravosti a pokrouceniny těla, co jal jsem se bráti za své. Tu moc dlouhým a tu zas moc krátkým jest, moc úzkým, či moc širokým, moc kulatým nebo hranatým, ruce i nohy zkřivené v patvary nevhodné pozorného zraku oka mého. Jenže i oko to, vinou prohnutých skel a světla v ně vrážejícího, pozoruhodného vzhledu nabývá. Inu, snad hnisem již duše kosti, svaly, ba i krev otrávila, v rozpacích mne napadá. Pročež zděšeně, byť mechanicky, silou tříštím jeden z těch nástrojů odraznosti. S rozmyslem se shýbám, bych střepinu dosti ostrou posbíral, a její břitkosti k epyému vypuštění si vypůjčil. I s údivem pozoruji, jak rezavé slzy kůži mi do ruda zbarvují, vlhkem ji máčí, a lepkavé kaňky hbitě na ní tvoří. Však jedu nespatřuji, pokus ejekce se nezdařil. Smutně nad touhou nesplněnou, vidím jen obrazy zhmotnění mého vědomí, co vpravdě jeho dvojníky nejsou, nýbrž jen podvrhy, jejichž podstata přec rozmarem jest.
Však nač ztrácet místa sadem hnilých jabloní, jež neplodí, cestou prorůstají a větrem se kácí, když krapet umu by postačilo a možno staré stromy vyhubiti a v hlínu vztyčiti mladé, zdravé i půvabem překypující.
A vně těch obrazů viděti lidí zkroušených, co nápadně si podobnými jsou, stejných pohybů konají, stejných proudů z žláz a žil pudí i stejných střepů v dlaně si dávají, zkoumajíce rysy tváří, jež zří a kterých nikterak neseznávají, zbloudilí, v labyrintu vlastního bytí.
I dřeviny ty, pro nedostatek chuti či snad přemíru soudržnosti, žádní nepokácí. Vždyť nač, ony samy zahynou a v zem se vstřebají, z vděčnosti k věčnosti koloběhu přírody.
Magdaléna Tvrdá (16 let)
