tentokrát s naší absolventkou, studentkou činoherního herectví na DAMU Bětkou Dolečkovou
Chci objevovat dál, do jaké míry mohu být svobodná
Bětka studuje 2. rokem činoherní herectví na DAMU. Do Talentu chodila 14 let. Začala jako čtyřleté dítě a prošla si celým našim vývojem, od klasického dramaťáku až po autorskou tvorbu. Obdivovala jsem na ní její usilovnost, houževnatost, smích, pozitivní náladu, energii, pokoru a vnitřní ryzost.
Běti, vzpomeneš si na první okamžiky našeho seznámení?
Vzpomínám. Dělali jsme Sedmero krkavců. Měli jsme v místnosti růžový plastový stůl z Ikei s tlustýma nohama. Byly tam schody, nějaká zadní místnost a všude zrcadla. Seděly tam rodiče a koukali se, jak běháme kolem stolu a krákáme.
Jak jsi se dostala k dramaťáku?
Vůbec jsem nevěděla, jestli to chci dělat. Jen jsem milovala lidi, ráda jsem byla středem pozornosti a užívala si, když se na mě lidi koukali. Asi kvůli tomu mě rodiče dali na dramaťák. Před nedávnem mi říkala mamka, že si myslela, že mě dala jenom na nějaký dramaťák, který mě může bavit. Prý vůbec nečekala, že by to mohlo dojít až tam, kde jsem teď.
Čím to je, že jsi u divadla zůstala?
Myslíš, že bude hodně blbé, když řeknu, že ty? Nikdy mě s tebou nenapadlo, že bych to přestala dělat. Potom, až ke konci, jsem zjišťovala, zda je autorská tvorba pro mě. Jestli je to opravdu to, co chci od divadla.
Možná je to jen tím, že to v tobě vždycky bylo, že jsi milovala divadlo. A stalo se, že jsme se potkaly a my ti to nabídli. Co jsi konkrétně zjišťovala u autorské tvorby?
Vždycky mě u autorských představení bavila svoboda. Tam jsem začala víc vnímat divadlo. V mých 13 letech, když jsme začali v Talentu dělat autorskou tvorbu. První autorské představení bylo o Krabatovi. Pociťovala jsem v něm tvůrčí svobodu. Koho si v hlavě vytvořím, toho pak můžu ukázat na jevišti. To se mi tak zalíbilo, že jsem si říkala: chci objevovat dál, kam až, a do jaké míry mohu být svobodná. Pohltila mě svoboda a kreativní myšlení, které jsem netušila, že v sobě mám. Najednou jsem zjistila, že dokážu něco, co jsem si myslela, že nedokážu.
Jak autorská tvorba ovlivnila tvé studium na činohře?
Spousta lidí si o činohře myslí, že máš jasně daný text, dané postavy, pak je režisér, který ti do písmene řekne, co máš dělat. Ale to není pravda. Ty, pokud nepřineseš tvůrčí atmosféru, tvůrčího ducha, nápady, nechceš tomu věnovat čas, dát do toho sama sebe, nevytvoříš postavu přesvědčivě. V tom mi pomohla autorská tvorba. Před tím jsem nevěděla, že dokážu tvořit sama, nevěřila jsem si. Pak najednou jsme v Talentu začali tvořit a začala jsem se do věcí ponořovat hlouběji, tvořit a objevila jsem, že i já mohu přinést do tvorby něco, co se bere vážně a může se to hrát. I pro činohru je tento tvůrčí proces důležitý. Pokud do toho nedáš sám sebe, vlastní motivaci, nemusí to dopadnout dobře. Spoléhat jenom na to, že někdo řekne “zahraj to!” a ty to zahraješ, to nejde. Tak to nefunguje. Svoboda je v tom, trošku si to upravit a vytvořit, pohrát si s tím. Pro mě je důležité vědět, že můžu. A zjistila jsem to díky autorské tvorbě. Že můžu a umím.
Co Dialogické jednání, které u nás děláme?
Ty a prostor. Dokud jsem nenastoupila na školu, vůbec jsem netušila, jak je to důležité. V Talentu jsem milovala, když jsem se postavila v Dialogickém do prostoru a ty jsi na mě poznala, že jsem to měla připravené (i když to nesmí být dopředu připravené, pozn. Eriky). Říkala jsi: “Běti, ale existuj v prostoru, neměj to připravené.” A já: “Ale já to nemám připravené.” A půl hodiny jsem pak seděla na židli a v duchu si přemítala: “Tak a teď tam budu dělat tohle a tohle.” Když propojím Dialogické jednání s tím, co dělám na škole, tak je to o existování v prostoru, moje tělo, vnímání, postoj. Naučit se, že když moje ruka udělá určité gesto, má to dopad na postavu, kterou ztvárňuji. Dialogické beru jako možnost zkoumat své tělo, co umí, dokáže, co vypovídá o postavě. Že když se začne v prostoru hýbat moje tělo a já ho začnu pozorovat, zjistím, co dělá, tak to mohu převést na jeviště. Pak se ptám: Udělala by to moje postava? Nebo co by udělala?
Moc se mi líbí, jak mluvíš o zkoumání.
Zkoumání je, že člověk může. Začala jsem s tím pracovat až na konci druhých klauzur loňského semestru. První semestr na DAMU jsem byla úplně vyjukaná, vůbec jsem nevěděla, co se děje. Až druhý semestr jsem zjistila, že sama sebe zkoumám. Teď je to pro mě hodně důležité, pokud je pro to prostor. A na škole ten prostor je. Potom můžeš být připravená jít do divadla a pracovat dál. Ale podnět musí přijít od tebe. Nikdo ti nemůže říct: “Teď stůj a zkoumej se.” To nejde. Musíš chtít ty sám. Objevovat a hledat různé polohy.
Jak to vnímáš u dětí?
Musí chtít. Když se chce, je tam vůle pro tvorbu, zkoumání, je tam cesta. Ale neumím si představit, že bych své dítě tlačila a řekla mu: “Teď zkoumej.” Když ono samo nebude chtít, bude to zbytečná blokace.
Jak probudit v dítěti zájem? O tom mluvil už Komenský.
Když se dá dítěti velký výběh. Chápu rodiče, proč přihlašují děti na milión kroužků. Nikdo neříká, že to musí dělat celý život. Ale když objeví chtění, pomůžou mu. Dítě si řekne: “Tohle mě baví.” Rodič může popostrčit, ale dítě se musí rozhodnout samo. Určitě se někde najde, když mu rodič dá svobodu. Aby chtělo.
Takže rodiče by měli naslouchat.
Určitě. Prostě pozorovat dítě. Zda kreslí na linku, nebo si hraje s rytmickýma věcma. Koukat, co denně dělá, a ne za ním lézt a říkat mu: “Na, tady máš papír a kresli si.” Ale podívat se, jestli si samo sedne k papíru, vezme pastelky. Já jsem si třeba celé dětství hrála s panenkami, seděla u domečku s barbínama, hrála si na rodinu, s loutkami, na maminku, kuchyň, restauraci.
Myslíš že dramatická práce zaměřená na sebepoznání by měla být základem vzdělávání?
Pro mě byla autorská tvorba velmi přínosná v dospívání. Pomohla mi poznat samu sebe. Neprošla jsem ji jako dítě, to jsme ještě v Talentu nedělali, tak nemůžu srovnávat. Ale hlavně, ať si děti schovávají všechno, texty, záznamy. Doufám, že jim to říkáš. Protože jednou, až jim bude čtyřicet, si sednou ke krabici, otevřou ji a uvidí všechno, co psali v dětství, kým byli. Co já bych dala za to, abych se mohla podívat, jaká jsem byla jako čtyřletá.
Souvisí podle tebe osobnost člověka a osobnost herce?
Pro mě se to navzájem doplňuje. Osobnost herce s osobností člověka. Příkladem je náš pedagog Ondra Vetchý, který nám říká, že je důležité, jací jsme lidi, ne až tak, jací jsme herci.
Nemůže být člověk tak dobrý herec, že je schopen zahrát i to, že je lidsky dobrý?
To by možná musel přesvědčit sám sebe. Ale to přece musí někdy prasknout. Nejde se mít pořád na pozoru, hlídat, co kdy a kde řeknu. Nevím, jestli to někdo dokáže. Já bych to nedokázala.
Vzpomeneš si na hru, kterou si u nás měla nejraději?
Milovala jsem představení, kde jsme hráli emoce. Jmenovalo se Eliška. A pak Pět stran mého já, které jsme hráli ve Vzletu. V Elišce, to mi bylo asi 15 let, jsme si mohli vybrat jaká emoce budeme. Vybrala jsem si lásku. Dala jsem do toho veškeré své emoce, vše ze sebe z pozice lásky. To mě naplňovalo. Jako můj osobní deníček. Vzpomínám si, jak Inka na představení hrála Důvěru a vedla po schodech Elišku se zavázanýma očima, takže Eliška nic neviděla. Inka jako Důvěra jí řekla: “Mně můžeš věřit”. A jak ji vedla ze schodů, tak Eliška ze schodů slétla. Tyto příhody v člověku zůstanou.
A Pět stran mého já?
To byl zase první projekt s lidmi, kteří divadlo chtěli dělat stejně jako já. Měli pro to zapálení, chtěli se mu věnovat, chodit pravidelně na zkoušky, tvořit. Pamatuji na naše diskuze. Sedly jsme si s holkama po covidu před prázdninami venku na trávník a povídaly si, co nás zajímá, co každá z nás za covidu dělala, až jsme se dostaly k něčemu, co jsme chtěly hrát. Bylo to najednou, vzniklo to. Celé zkoušení i představení vznikalo netlačeně, přirozeně, samovolně. Pak jsme si založily soubor pod Talentem Vosí hnízdo, zkusily si reprízování. Právě do zkoušení nám zasáhl covid. Scházely jsme se online a přesto to vydrželo. I když by to mohlo být pro někoho demotivující. Dovedu si představit, že by někdo cukl, protože potkávat se na herectví každý čtvrtek na dvě hodiny před kamerou bylo těžký. Ale všechny jsme u toho zůstaly, vydržely, chtěly jsme to dotáhnout, mít společný cíl a projekt.
Co je podle tebe nejdůležitější, pokud chce člověk studovat herectví?
Nemít ambice velkého a slavného herectví, ale předstoupit před porotu takový, jaký člověk je. Na nic si nehrát, nemít předsudky, že člověk něco neumí, třeba zpívat, a proto se nemůže přihlásit. Věřit si a věřit i přijímací porotě. Když má pocit, že to má v sobě, tak ať to ukáže. Vzkázala bych: Důvěřuj sobě, důvěřuji jim. Oni taky důvěřují tobě, že ukazuješ to nejlepší, co umíš.
Co je pro tebe nejdůležitější v životě?
Rodina, blízcí, přátelé, prostředí. Rodiče mi pomohli se formovat, přátelé inspirovat. Lidi, mezi kterýma se pohybuju, mají velký vliv na to, kdo jsem.
Jaký je tvůj sen?
Být na sebe v budoucnu hrdá. Že jsem urazila nějakou cestu, že jsem nic nevzdala. Když byly těžké momenty, tak jsem se nenechala zahnat do kouta. Že jsem byla silná a zvládla jsem to.
Co bys chtěla vzkázat děckám, které chtějí být herci?
Ať věří procesu, své cestě, sami sobě. A když chtějí, ať do toho jdou. Že když tam něco není teď, neznamená to, že to tam nemůže být za půl roku, za rok. Ono to někdy přijde najednou. Já jsem věřila tobě, nyní věřím svým pedagogům, že mi k tomu pomůžou. A taky věřím v sebe. Teď mám problémy se zpěvem. Moje učitelka zpěvu mi říká, ty to tam máš, jen si musíš začít věřit. A já věřím, že se tam jednou určitě dostanu. Otázka je pouze kdy.
Čím si myslíš, že jsi zaujala porotu na DAMU?
Asi mojí osobností. Že jsem byla taková ztřeštěná. Přišla jsem před ně s tím, jsem tady taková, jaká jsem a chci vám ukázat nejlíp, co dokážu. Jsem pracovitá a chci na sobě pracovat dál a chci vám to ukázat. Myslím, že moje píle a pracovitost se jim líbila.
Co ti dal Talent ke studiu herectví?
Svobodu naučit se tvořit, kreativní myšlení a najít, co je ve mně. Taky, o čem je divadlo, jeho formách a možnostech.
Jaký je dobrý pedagog?
Má pochopení, je tolerantní, vychází vstříc. Ví, co dělá. Neřekne “tak to je”, ale snaží se, aby si na to člověk přišel sám. A hlavně učí srdcem.
V jakých projektech tě můžeme vidět?
Ve spolupráci se školou máme v Městských divadlech pražských inscenaci Kuchyň, kterou režíroval Michal Dočekal, což je zároveň pedagog našich režisérů. Do toho jsem v září natáčela film Sladký život Tomáše Hoffmana, který měl premiéru v březnu. A čeká mě zkoušení pro Národní ve Stavovském divadle podle románu Bílá voda od Kateřiny Tučkové.
Co bys děckám řekla na závěr?
Když jsem šla na přijímačky na DAMU, říkala jsem si: Proč zrovna já bych měla být přijata z 360 lidí, co se tam hlásí? Ale, každý může. Každý má stejnou šanci. Ať se děti nenechají zahnat strachem, ať si věří. Ať jde o jakoukoliv školu a přání. Všichni máme stejné šance, tak běžme si za tím.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
