Poklad v hlubině Snowflakes
Dovolte mi krátké zamyšlení na téma zranitelnosti a křehkosti mladé generace. Vedly mě k tomu rozhovory s našimi mladými lidmi.
Když jsme si povídali, mluvili o tom, co trápí, nebo jak vidí svoji generaci. S čím se musí v současné době potýkat, proč jsou tak citliví, někdy padají do sebepoškozování, nebo různých psychických poruch či nemocí. Uvažovala jsem, zda jsou skutečně tak křehcí, nebo o co vlastně jde. Jaký svět je obklopuje. Čemu musí čelit generace Snowflakes.
Jsou i nejsou to sněhové vločky. Současní mladí lidé mají téměř vše, jsou zahlceni veškerými možnostmi, často blahobytem, luxusem, a zároveň někde hluboko uvnitř pociťují v přeplněnosti prázdnotu. Stojí nazí, citliví, vnímaví před zraněným světem s dychtivou duší a křičí.
Je v jejich vnitřní vzpouře křehkost, nebo síla? Lež, či pravda? Je to minulost, nebo v jejich křiku je ukryté zrnko naděje budoucnosti? Musela se naše střední generace prát s existenciálním ohrožením, válkou v Evropě, představou globálního konfliktu, téměř dvouleté izolace bez kontaktů s vrstevníky, ve věku, kdy to člověk nejvíc potřebuje? S tlakem, který je na ně vyvíjený, že musí uspět, být lepší než ostatní, vyhrát? Šplhat se a vyšplhat? Generační soutěže, v kterých musí zvítězit, ukázat, že jsou lepší než druzí? Neselhat, neudělat chybu, ke které je tlačí současná společnost?
Mladí někde hluboko cítí, že v nezraněném světě Barbie a Kenů se pravda neukrývá. Jejich vědomější náhled je zřejmě dán otevřeností společností. Každý si může sáhnout téměř na vše, otevřeně mluvit o věcech, dotýkat se vlastní hloubky a ptát se. Může křičet, konfrontovat se s přijatými normami, nemusí být ticho a jako zapřažený kůň tahat pluh představ a očekávání jiných. Může říct, že to tahat nechce, ptát se, zda to má smysl, proč by to měl dělat. Může mluvit o zraněních, které mu způsobila výchova, rodiče, školy, společnost. Chce být brán vážně, chce, aby na něm záleželo, na jeho názorech, postojích, přístupu. Chce zpátky svůj hlas, který mu byl odebrán.
Na dně se ukrývá poklad. Vše, co musí tito mladí lidé řešit, vlastní identitu, vztahy a tlaky okolí a širší společnosti, globální ohrožení a problémy, ztráty jistot, pád do beznaděje, paradoxně dává budoucím generacím naději. V jejich křiku, že se nechtějí utopit, skončit na dně, poddat se, je jejich síla. Síla naší společnosti a budoucnosti je ukrytá právě v jejich temných hlubinách. Protože ode dna se dá jenom odrazit. Člověk musí napnout všechny síly, odvahu a statečnost, vše, co ho tvoří, a jediným výskokem, hmatem, urputností a umanutostí se odrazit na vrchol. Ale nebýt toho, že klesne na dno, nikdy nepozná jakou vnitřní silou, ctnostmi, je bohatý, jaké poklady v sobě ukrývá. A tak jejich dno může být příležitostí nejen pro ně, ale i pro nás.
Snowflakes neroztají, ale mrazem se zocelí a vystoupají zpátky vzhůru na vrchol.
Jejich bolestnými zkušenostmi vzniknou nové věci, v umění, pedagogice, zdravotnictví, psychologii, filozofii, technice, a dalších oborech. Aby tím, s čím oni bojovali, nemusely bojovat příští generace. A touto jejich zkušeností, jde společnost napřed, ozdravuje se. Všechny mladé generace něco ve společnosti posouvají, a generace sněhových vloček, tito současní mladí lidé, posouvají věci vnitřní, hluboké, existenciální, podstatné, posouvají otázky po smyslu bytí a identitě každého člověka, jejich vnitřní svobody, hranic, odpovědnosti.
V tom vidím naději našich Snowflakes. Vzedmou se ze svého nejhlubšího dna, nejniternějšího boje o vlastní identitu a pravdu a přetransformují ji do budoucnosti, aby se lidem žilo lépe. Aby se člověk znovu napojil na sebe, svůj život, přání a naději, identitu. V tom vidím jejich roli, kde naše budoucnost vystoupá vzhůru na jejich vnitřních bojích. Protože světlo se často nachází na nejhlubším dně a tma paradoxně na špičkách nejostřejšího světla.
Erika Merjavá