tentokrát s naší absolventkou, studentkou psychologie Masarykovy univerzity, Ladou Markovou
Dětství je citlivé období, zranitelné, těžké a vlastně nefér
Když dělám rozhovor s našimi bývalými studenty a žáky, kam se dostali, co studují, kam je jejich hledání, umanutost, nevzdávání se a hloubka dostaly, jsem fascinovaná. Lada studuje semestr psychologii v Istanbulu v rámci Erasmu. Spojily jsme se přes videokonferenci a povídaly si především o dětech, studiích, smutcích, ale i nadějích mladé generace. Při povídání s ní mám pocit, že její zlatá hvězda se nachází hluboko v jejím srdci.
Jak se ti líbí na studiích v Istanbulu?
Je to hrozně zajímavé místo. Obří, veliké, spousta lidí, chaosu. Všichni se snaží něco dělat, někam se dostat. Žije to tady. V Istanbulu se snoubí spousta různých kultur, atmosfér. Je zajímavé se toho všeho dotýkat, zkoušet, objevovat. U toho objevuji sebe. Je to takové sebepoznávací.
Obdivuji tvojí dětskou zvídavost, zvědavost, kreativitu, údiv. Byla jsi vždy taková?
Jako malé dítě ano, aspoň podle rodičů. Potom se to ztratilo. Pak zas otevřelo divadlem. Kdy jsem přišla do Talentu, byla jsem v pubertě. Potřebovala jsem uchopit sama sebe, vztahy s vrstevníky. Byla jsem ve vztazích a sama v sobě ztracená. Neměla jsem pocit, že bych mohla svobodně objevovat, být sama sebou. Takže proč jsem vůbec vyhledala divadlo, bylo částečně spojené s tím, že jsem se potřebovala vrátit ke svobodě, najít vlastní identitu a zjišťovat, co vlastně znamená.
Co může způsobovat odpojení od sebe?
Pro mě to bylo osmiletým gymnáziem. Člověk v deseti jedenácti letech odejde z kolektivu, který zná ze školy, a jde jinam. Vše se překlopí a změní. Nebyla jsem schopna navázat nové vztahy s vrstevníky, a zároveň udržet vztahy s původními. A další věc, školy jsou nastavené na standardizovanou měřitelnou cestu. Chybí mi v nich rozvoj zvídavosti a svobody. Chceme, aby systémem prošly všechny děti, dostaly základní vzdělání. Ale pak často chybí seberozvoj, abychom dokázali ne jenom odpovídat, ale i se ptát, zajímat se, vymýšlet vlastní aktivity. Na gymnáziu, kam jsem chodila, když někdo přišel s něčím, co by chtěl udělat, byl vždy problém. Žádná podpora ze strany školy. Naopak, spíše se potlačovala. Což je špatná lekce pro iniciativu dětí. Jejich iniciativa je odmítnuta. Když se dítě snaží být iniciativní, má nápady, aktivity, co by chtěl dělat, a když mu systém řekne ne, dává mu zprávu, že iniciativa nemá smysl. Že nestojí za to se o něco snažit. Spousta lidí v naší třídě pak už na mě působila pasivně. Začali to brát, že to tak je a my s tím nic nenaděláme. Iniciativa dětí postupně umírala.
Možná paradoxně, když se člověk ztratí, najde v sobě něco, co by jinak netušil, že má.
Určitě člověku něco přinese, když narazí, spadne, nebo se ztratí. Může se odrazit a najít nový směr. Je to krize skrz kterou se dá najít ctnost. Člověk se pozná v novém světle. Během dospívání jsem měla problém s poruchou příjmu potravy. Zpětně nelituji, že jsem si tím prošla, protože mi krize dala hodně lidsky. Mnohem víc si cením sama sebe. Ale těžké bylo dostat se k sebelásce, přijímat se, najít zdravý vztah se sebou. Samozřejmě, že se pořád hledám, ale odrazila jsem se od dna, pomohlo mi to najít v sobě věci, co jsem vůbec nečekala. Myslím si, že díky tomu, jsem i lepší člověk, silnější. Kdyby život byl jen plochá čára, takové to v pohodě, procházející normálností, tak se vnitřní síla těžko hledá. Zatímco skrz životní krize se dá najít. Člověk pozná, co vše je schopen překonat. Pořád z těchto krizí dokážu čerpat. Mohu pak říct, ale tohle už jsem zvládla, překonala, takže jsem silný člověk, a tím pádem můžu zvládnout nové věci, výzvy a krize. Pohání to člověka kupředu. Ale je důležité nebýt na to sám. Protože když je člověk sám ponořený v dně, je těžké se z toho vyhrabat. Pro mě bylo důležité mít lidi kolem, o kterých jsem věděla, že jim na mě záleží. I když finální krok byl na mě, nikdo ho nemohl udělat za mě. Rozhodnutí, že se z toho chci dostat, chci se vyléčit, chci být zdravá, jsem musela udělat já.
Kde hledáš sílu?
Pomáhá mi si říct, že jsem silná. Že jsem nejsilnější člověk, kterého znám. Ne ve smyslu, že ostatní lidi silní nejsou, ale spíš, že jsem jediný člověk, do kterého kdy uvidím tak, jako vidím do sebe. Za kterého můžu žít a za kterého dělám rozhodnutí. Absolutní svoboda, vnitřní přesvědčení o tom, že to zvládnu. Řeknu si: chci žít, chci žít dobře a chci žít dobrý život. Zarputilost, že si nenechám vzít život nějakou psychickou nemocí, problémem, náladou. Občas člověk musí jen vydržet, počkat si.
Proč má v současné době tolik mladých lidí psychické problémy a řeší je zkratkovitě?
Částečně je to tím, že se víc zaměřujeme na problémy psychického zdraví, snažíme se co nejvíce těchto případů zachytit. Je to méně tabuizované téma. Dřív byly vnitřní psychické problémy schované, nemluvilo se o nich a teď vychází na světlo. Pak je to i rozvojem technologií. Epidemie se mohou šířit skrze komunity mladých. Když jedno dítě se začne sebepoškozovat, začnou to v komunitě mladých dělat i ostatní. Předtím by je to ani nenapadlo a najednou vidí tyto možnosti jako východisko. Také žijeme v době, kdy je pro lidské mozky těžké žít v neustálém proudu informací, pořád slyšíme o všech katastrofách ve světě, píše se jak všichni umřeme buď klimatickou katastrofou nebo válkou. Nejsme na to stavění, abychom tolik informací přijímali a zpracovávali. Doufám, že se bude situace vyvíjet k lepšímu, že vytvoříme příjemnější prostředí pro lidi, aby ve světě mohli žít.
Může být lékem tvořivost?
Tvořivost je hezká sekulárně-transcendentální věc. (smích) Pro spoustu lidí mé generace je náboženství neatraktivní. Ale umění nebo tvořivost mohou hrát roli přesahu z každodenní životní motanice.
Proč?
My lidi potřebujeme pocit přesahu. Umění je něco, co dokáže vyplnit lidskou potřebu po transcendentálnosti. Potřebujeme příběhy, krásu, vyjádřit věci ze života. Potřebujeme všechny lidské blbosti, prožitky a pocity nějak vyjádřit. A umění funguje jako komunikační prostředek. Impuls tvořit může člověka provést těžkostmi.
Co pro tebe znamenal Talent?
V období puberty na gymnáziu jsem byla smutná a osamělá. Začala jsem hledat, co je špatně se mnou, proč se se mnou lidi nechtějí bavit, že jsem asi nějaká divná. Hledala jsem řešení problému. Chtěla jsem se naučit lépe mluvit, dokázat být sama sebou, nebo nebýt sama sebou. Vlastně jsem nic nevěděla, jen jsem hledala řešení ze svého smutku a měla jsem pocit, že by divadlo mohlo pomoct. No a moje mamka se s tebou zná, tak to dohodila. Stala se z toho konstanta v mém životě. Obzvlášť ze začátku jsem pociťovala obrovské změny. Vedlo mě to k větší odvážnosti v projevu, autenticitě. Což ale nebylo, s čím jsem do Talentu šla. Spíš jsem se chtěla naučit jak být jiná než jsem, protože jsem si myslela, že to jaká jsem, je špatně. Ale nakonec jsem se naučila víc projevovat, nestydět se za sebe, vykašlat se, co si myslí ostatní a jestli je to trapné. Talent mi pomohl překonat strach z trapnosti. Především v dospívání je to cenná věc, protože dospívající děcka se strašně bojí trapnosti. Aspoň já jsem z toho byla úplně vyděšená. Ostatní mě nebudou mít rádi, nikdo se nebude chtít se mnou bavit. Pak jsem se úplně transformovala, mnohem víc otevřela. Vždycky pak, když byla ve škole prezentace nebo projekt, hned jsem se hlásila: já to odprezentuju, já tam půjdu, já to řeknu, já to budu moderovat, protože nikdo nechtěl. A tím jsem se dostala ke spoustě zajímavých věcí. Že jsem neměla strach z trapnosti.
Jak jsi překonala těžká období u nás? Neměla jsi zaječí úmysly?
Viděla jsem hodnotu, co mi to přináší. Takže jsem nechtěla končit kvůli tomu, jaké mám pocity. Spíše jsem měla pochybnosti, zda to chci dělat, co vlastně chci, jestli mám umělecké ambice, zda mám na to čas, chce se mi chodit každý týden na hodiny. V dospívání člověk lítá, vše potřebuje vyzkoušet, hledá se. Jde o nestabilní období a těžké je udržet se u něčeho. Takže co mě udrželo, byl smysl v mém seberozvoji, viděla jsem, jak mi to pomáhá, posouvá mě.
Proč právě psychologie a proč uvažuješ o zaměření na děti?
Není to tak, že bych psychologii chtěla dělat vždycky, ale blížila se maturita a musela jsem se rozhodnout. Přemýšlela jsem, jestli zkusit něco uměleckého, protože umění je mi blízké, ale nevěděla jsem jestli ho chci dělat na profesionální úrovni, pro vydělávání peněz. Pro mě je divadlo spíš terapeutická věc. Tak jsem uvažovala dál. Vždy mě bavila spousta věcí, psaní, divadlo, jazyky, zjišťovat informace, objevovat, být zvědavá. Neměla jsem jeden zájem, který by mě provázel. Pak mi kamarádka oznámila, že chce jít na psychologii a hned jsem věděla, jo. Psychologie propojuje věci, které mě baví. Lidské příběhy, umění, šťourat se v sobě, povídat si s lidmi o hlubinách našich myslí. Došlo mi, že to může být věc, která propojí všechny moje různé zájmy a zároveň je natolik obecná, že se nebudu cítit zadušená. Hledala jsem něco, co bude otevřené, aby v tom byl prostor pro všechno. Možnost dělat umělecké terapie, nebo normální terapii, pracovat v korporátu a pomáhat s nabíráním lidí, dělat reklamy, prostě cokoliv. A ohledně dětí. Dětství ovlivní to, jak se rozvineme, jak procházíme životem. Hodně dětí nemá ideální start do života, prochází si spoustou potíží, které si nevybraly a nezasloužily. A jejich nevydařený start je následně může provázet životem a ztěžovat jim cestu. Naštěstí se s tím dá pracovat. Spoustě dětem by pomohlo, kdyby měli někoho, kdo by se jich zastal, zajímal se o ně, dal jim prostor, upřímný zájem a starost. Může to změnit jejich život. Na tom pak může stavět dál, může z něj být dobrý dospělák. Dětství je citlivé období, zranitelné, těžké a vlastně nefér. Člověk je do něčeho vržený a neví proč a co s tím.
Vaší generaci se říká Snowflakes. Jaká je největší síla a slabost současné mladé generace?
Chápu, z čeho název Snowflakes vychází. Ale pokud to tak je, spíše to vnímám pozitivně. Protože jsme konečně schopni o věcech mluvit, prožívat je. Generační věci jsou okolnosti, o které jsme se nezasloužili, jsme do nich vržené. Takže i kdyby to vyznívalo negativně, tak za to naše generace nemůže. Každopádně vytvořil se prostor, že se může mluvit o psychickém zdraví, psychických a sociálních problémech, LGBT komunitě, identitě. Jde o společenský vývoj. Naše generace má mnohem větší citlivost a schopnost o vnitřních věcech mluvit. Mně se líbí, že jsme citliví, introspektivní, tolerantní, snažíme se respektovat. Co se týče slabé stránky, naskakují mi technologie, sociální média. Ale to není vlastnost, nebo slabá stránka naší generace, spíš doby. Ale může nám způsobit velké problémy. Je lehké se v tom ztratit, vytvořit si závislost, ponořit se do něj, ale je pak těžké se z něj vynořit. Myslím, že časem se s tím naučíme pracovat, nějak to uchopit.
Co bys vzkázala děckám z Talentu? Nebo dětem vůbec.
Hledejte autenticitu, to co vás baví, bez ohledu na očekávání ostatních. Je to osvobozující. V dětství a dospívání je skvělá příležitost hledat, co člověk chce. A je úplně v pohodě, že to, co člověka baví, je jiné než to, co si představují ostatní. Protože i když se bude člověk snažit sebevíc vyhovět představám a očekávání jiných, vždy budou lidi, kterým to bude vadit. S tím člověk nic neudělá. O to víc má smysl hledat svojí cestu, v čem je člověku dobře. Má smysl naslouchat, ale důležité je hledat sám sebe, co člověk chce, kam chce jít. Hledání patří k období dětství a dospívání, ale vlastně i celému životu. Najít to, co nám rozezpívá srdce.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
