A nesnažte se být krásní.
Ale – ale jak? Nesnažit se být krásná? To je ale ta jedna jediná věc, kterou dokážu: Snažit se být krásná. Snažit se být koukatelná, přijatelná. Já to jinak nedokážu. Já se neumím přestat snažit. Nechat se být nehezká. Nechat se být jen tak. Zmizel by mi přetlak. Ten zvláštní pocit v krku. Ta neustálá pozvolná bolest hlavy. Já bez toho neumím – Já nevím. Já nevím jak.
A co kdybych se snažila být ošklivá? To je přece také snažení jenom na druhou stranu, ale pořád přece. Křivím si záda, lámu krk, stoupám si na vlastní nohu. Snažím se. Hodně. Aby má poloha byla co nejzvláštnější. Správně zkroucená a zaťatá. Snažím se, aby se na mě nikdo nechtěl dívat. Když se snažím tak to jde. Napětí nepolevilo, bolest nezmizela, z jazyku mi pořád kape krev. Snažím se. Hrozně se snažím být ošklivá.
Ema Pleskačová (19 let)
Nevím
Přišel jsem na to, že když nevím, stále mohu začít. Hodně lidí si myslí, že nemohou začít cokoli, protože nevědí. A já myslím, že tu pravou volnost získají až ve chvíli, kdy pochopí, že stav “nevím” je ten nejlepší moment začít.
Z nevím může vzniknout mnoho, taky může mnoho zaniknout, ale každý zánik má za sebou vznik.
Na začátku všeho bylo nevím. Všeho a vždy. Nevím proč a nevím co. Nevím jak. Nevím jak. Nevím kde a nevím kdy. Nevím s kým a nevím pro koho. Nevím, jestli vůbec.
A co když zjistím, že nevím? Co když jsem si myslel, že vím něco, co ve skutečnosti nevím. Pak jsem věděl to, co jsem si myslel a nevěděl jsem, že mohu vědět to, co jsem nemyslel, protože jsem to nevěděl.
Není nic mezi. Je jen vím a nevím. Když vím, vím. Když nevím, tak nevím, že nevím.
Nevědět téma a už při tom o něm mluvit mi přijde absurdní.
Z nevím vznikají hezké věci. Nevím je na začátku a vím je na konci. A když si myslím, že vím, na začátku je vím a na konci zjistím, že jsem nevěděl.
Matěj Trnka (17 let)
