Co nevidím?
Sedím na zábradlí. Chvíli se otáčím a přesedám si, abych seděl pohodlně a mohl si užít to, co vidím. Příběh každé jedné věci, která se tu ukrývá. Svítí jen některé lampy, některé jsou zhaslé. Ta nade mnou svítí. A svítí tak krásně. Klepou se mi ruce, protože mi je zima. Ta lampa mi ale dodává teplo. To příjemné světlo, teplé a žluté, mě hřeje. Ne na kůži, ne na ruce, ale na srdci. V kostele je zhasnuto. Chtěl bych, aby bylo rozsvíceno, aby tam někdo byl. Aby se za mě někdo modlil. Nemodlí. Modlím se. Odkládám sešit a propisku a modlím se. Modlitební knížku jsem nechal v batohu. Modlím se tak, jak umím, co si pamatuji. Ovanul mě nápor větru. Trochu jsem se zakymácel. Doufám, že nespadnu. Jdu do závětří. Sednul jsem si o kousek dál, na trávu pod strom. Skoro nevidím na to, co píšu. Ale k čemu to vidět, když to vím. Píšu to, co vidím. Píšu to, co nevidím. Píšu to, co bych viděl 100 let zpátky. Přišel sem někdo. Má psa, asi huskyho. Vyrušil mě, ztrácím myšlenku. Nevím, co jsem chtěl napsat. Kontroluji čas. 17:16. Čekám minutu. 34 vteřin, 35. Nestíhám psát, už 52. 17:17. Přeju si přání. Stále nemám myšlenku. Jdu se projít, jdu hledat myšlenku. Jdu ke kostelu. Vyndávám ze sešitu papíry, bojím se, že mi vypadnou. Mám rád psy, je tu další. Byli tady i před 100 lety? Už mám myšlenku. Nejdu ke kostelu. Na schodech nefouká vítr, sedám si na schody. Líbí se mi architektura Vršovic. Nebo už to jsou Vinohrady? Mám myšlenku, ale nevím, co psát. Jdu ke kostelu. Vypadá to tu jako zátiší, bylo by lehčí to tu nakreslit než popsat slovy. Nová myšlenka, nejdu ke kostelu, jdu kreslit. Už nekreslím. Přišel za mnou husky a rozhodil mě. Olízl mi obličej. Roztomilé. Už nemám moc času. Modlím se. Jediné, co si udrželo myšlenku v mé hlavě, je kostel. Jdu zpátky. Přišli lidi. Je mi zima.
Matěj Trnka (text Matěje v 16 letech)
Pojízdné Kolo
Koukám se jen tak kolem a přemýšlím, kdo ke mně opět přijde. Čekám tu totiž už celé hodiny a pořád nic. Občas přemýšlím nad tím, proč tu vlastně pořád čekám. Vždyť když si mě někdo vezme, tak mě stejně po nějaké době nechá někde jinde. Někdy to je patnáct minut, někdy hodina, někdy dokonce i celý den. Ale já stejně člověku sloužím s tím stejným pocitem osamělosti, protože vím, že až mu posloužím, tak mě nechá někde opřené na rohu. A hele! Jde sem pán, dívá se na mě a vytahuje si něco z kapsy! Aha, tak nic, pán si z kapsy vytahuje klíče, nechce mě. Tak strasně bych chtělo, aby mě někdo měl napořád, abych bylo něčí opravdové kolo a ne jenom sdílené. Přišel sem nějaký mladík! Nemůžu se dočkat! Ale ne, vybral si kolo vedle mě. Prohlíží si ho s mobilem v ruce a dokonce mi přišlo, že se i jemně pousmál. Nic bych si z toho dělat nemělo, vždyť přijde někdo jiný… Ale ono to nejde. Nejde se nedívat na to, jak si mladík na to druhé kolo nasedá, odjíždí s ním a pomalu v dálce mizí. Proč si nevybral mě? Dělám snad něco špatně?
Mari Bidlasová (14 let)
