Obětní beránci
Když máte špatný den, něco se stane, rozbije, začnete shazovat vinu na ostatní. Třeba na své děti, aby se vám ulevilo. V ten moment by jste se měli zamyslet nad sebou. Protože pak si děti myslí, že ony udělaly něco špatně. Jestli to budete dělat častěji, nejspíše se to odrazí na jejich psychice. Budou si myslet, že je nemáte rádi. Potom to mohou dělat svým dětem, protože si budou myslet, že je to normální. Tak se to může opakovat přes několik generací.
Daria, 12 let (skupina Rozmach)
Vzdor proti osudu
Vzdoruju vzdát kontrolu nad svým životem.
Nikdo nebude ovládat můj život. Svůj život si řídím sama. Vždy, když se stalo něco špatného, tak jsem si říkala, že osud mi naházel klacky pod nohy. ale čím jsem starší, tak si říkám, že osud neni nic. Není to místo. Není to věc. Ale zároveň to může být osoba, čas, možná i zvíře.
Nevěřím na osud, ale zároveň ano.
Nesnáším ho a zároveň miluji.
Protože osud mi udává cestu, ale já ráda chodím po svém<3
Jdu kam se mi zachce a když už nevím kam dál, tak mi osud možná pomůže.
Nebudu se zastavovat a prostě půjdu dál.
A když mi osud dá překážku, tak ji překonám.
Protože já na to mám<3
Takže si osud může myslet, že řídí mojí cestu a že mi udává směr, ale já vždy zahnu, kde chci a vždy půjdu opačným směrem.
Už je čas na to, aby osud slyšel moje NE.
Protože já s ním nesouhlasím.
A když se bude hádat, já se budu hádat nazpět.
Budu křičet, řvát, ječet.
A to jen, abych dokázala, že já nepotřebuju osud, aby mi říkal, co mám dělat a jak to mám dělat.
Jsem to já.
Moje mysl.
Moje hlava.
Můj hlas.
Ale především moje srdce!
Tereza, 16 let (skupina Rozmach)
