Proč píšu?
Mládí se dá řešit mnoha způsoby. Můžete ho zapít, můžete si ho vybít s někým někde na betonu, můžete jít do kasina a vsadit vše na červenou.
Není ale elegantnější způsob než psát. Když mám na něco vztek, sednu a píši, než zmizí. Není smutek, který by krátká báseň nespravila. Když se nemá co dělat, píši o svých vymyšlených světech, procházím se v nich, sním za bílého dne. A moment, kdy se z nudy stane dobrodružství, je ten nejkrásnější. Klepu hodiny na písmenka dál a usínám přitom, než se světlo rána zase vrátí.
Druhý den mi přijde, že psát je úplně zbytečné, ztráta času. Že se to nedá číst, nemá to strukturu a děj. Říkám si, rým už se mi nelíbí, nadpis vymyslel někdo hodně sjetý. Nerozumím, co jsem stvořil za tolik času. Vždycky se k psaní vrátím… Psaní pro mě není o formě, o závěru a úvodu, o „výsledku“ a potlesku při předávaní cen. Psaní prostě je, je součástí toho, kdo píše. Je mojí součástí, nezáleží na tom, co vzniká.
Mě baví psát…
Janek Poláček (18 let)
