Mezi námi / Rozhovor
tentokrát s Hanou Sršňovou, naší 24letou herečkou souboru Vosí hnízdo, redaktorkou a grafičkou čtvrtletníku Dialog.
Hanka je zástupce naší mladé generace, která věci hluboce promýšlí. Píše, hraje na kytaru i housle, skládá písně, maluje, tvoří, učí. Je herečkou, 1. rokem učitelkou výtvarné výchovy na gymnáziu a zvídavým mladým člověkem. Miluje pedagogiku, tvorbu, mladé lidi, Dialogické jednání a zázvorový čaj.
Hani, je ti 24 let. Jsi nejstarší členkou Talentu. Prošla jsi u nás teenage obdobím, střední i vysokou školou. Jaké to bylo?
Když jsem v šestnácti přišla do Talentu, do skupiny Spektákl, vůbec jsem nechápala, co děláme. Ale čím déle jsem tam chodila, tím víc se mi odkrývaly jednotlivé vrstvy Talentu. První bylo Dialogické jednání. Pamatuji si, že mi Terka, která se mnou chodila do skupiny, jednou řekla: “Dej si pozor, až bude Dialogické jednání. To teprve uvidíš.” Myslela jsem, že je to nějaká improvizačka založená na dialogu mezi dvěma osobami. Nechápala jsem, proč se toho všichni bojí. A pak jsem zažila první Dialogické jednání. Být čistě sama za sebe v prázdném prostoru bylo pro mě, jako velkého introverta, děsivé. Byla jsem hodně nervózní, klečela na zemi a jenom povídala, abych něčím vyplnila čas. Ale časem jsem se začala v Dialogickém víc uvolňovat. Viděla jsem ostatní, jak jednají, začala jsem chápat, o čem to je. Že je úplně jedno, že člověk neví. Že právě to je na tom to dobré. Že teprve z nevědění vznikají zajímavé možnosti, mohou být impulsem k něčemu, na co bych nikdy nepřišla rozumově. Co vznikne, často vůbec nevymyslíš.
Další vrstva se mi odkryla, když jsem ti asistovala v mladších skupinách. Bylo mi tehdy osmnáct. Měla jsem možnost se na celou práci v Talentu podívat zase z jiného pohledu. Jaká práce stojí za dramaťákem, kolik milion dalších věcí se k naší formě práce váže. Specifická cvičení, různé meditace, imaginace, Magická podložka. Víc se mi začalo objasňovat a propojovat jakým způsobem se v Talentu pracuje. Jak je všechno provázané, vše se vším souvisí, dotýká se hlubšího smyslu. Že to není jenom o tvorbě, aby vzniklo představení, ale především o práci na sobě. Člověk má možnost se víc poznávat, učit se být sám sebou, vyvíjet se, zlepšovat, posouvat.
Další fáze byla, když jsem byla v Talentu sama lektorkou. Pochopila jsem velikou odpovědnost lektora. To mě nakonec přitáhlo k pedagogice. I když studium pedagogiky nebyla moje první volba. Chtěla jsem především hrát. Ale v pedagogice jsem začala poznávat různé vzdělávací způsoby a přístupy. Že pedagogika není jen o předávání vědomostí, drcení látky, ale o vytváření prostoru dětem pro jejich vlastní myšlení, poznávání, rozvoj.
A poslední milník byl soubor Vosí hnízdo. To je zatím nejvyšší meta mé zkušenosti s Talentem. Je o velikánské svobodě, ale i odpovědnosti, tvorbě, i jejím přesahu. Už to není jenom o nás tvůrcích, ale především o divácích, abychom jim něco představením předali. V mladších skupinách šlo především o nás jako o lidi, kteří se učí a tvoří, o náš vývoj. Ale ve Vosím hnízdě se už jde víc do hloubky tvorby. Přemýšlíme, co tím chceme říct, bavíme se a rozebíráme to i mimo lekce.
A taky v Talentu vznikají další projekty, která nás ovlivňují. Třeba noviny Dialog, různé diskuze, Čaje o páté, kde můžeme dál nad věcmi přemýšlet. Ty věci nezůstávají jenom na hodině, ale provází nás dál, našim přemýšlením. Vzniká provázek, který se s námi táhne dál. Protože cíl Talentu není jen tvorba představení, ale především si klade nárok na výchovu dětí. Aby byli lepšími lidmi.
Mluvíš o své zkušenosti s Talentem krásně. Myslíš, že by šlo tvořit i bez sebepoznání?
Šlo by to. Byli bychom ale úplně jinými lidmi.
Co by si poradila dětem, aby neměli strach z Dialogického jednání?
Těžko radit. Dialogické je proces. Je třeba ho zažít. Projít si zkušeností. Časem pochopíš, že je v pořádku dělat v prostoru to, co chceš dělat, nebo být v něm tím, kým jsi. Je dobré sledovat ostatní, kteří zkouší, všímat si, dívat se, co v prostoru jiný člověk dělá, jaké věci mu vznikají, kdy je vtipný, někdy i trapný, kdy si umí ze sebe udělat legraci. Nechat se inspirovat. Když to vidíš u ostatních, je pak jednodušší dělat to i u sebe. Ale důležité je mít důvěru v ostatní ze skupiny. Aby skupina dobře fungovala. Protože, když si představím, že dělám Dialogické jednání před někým, kdo mě za to odsoudí, nebo se mi bude smát, to prostě nejde, neotevřeš se.
Vyskočil často říkal k Dialogickému jednání: “všimnout si, co dělám, nepřemýšlet, co udělám”.
Je důležité o tom, co vzniklo během jednání, přemýšlet. Ale ne vymýšlet předem, co budu dělat v prostoru, ale až po zkoušení. Jako reflexi. Prvotní impuls není z přemýšlení. Ten se nějak stane. Ani nedokážu popsat, jak k tomu člověk přijde. Prostě se uděje. Ale potom o tom přemýšlet. O jednotlivostech i celku. Je fajn si zaznamenávat psané reflexe. Víc se zamyslíš do hloubky. Jak zkoušení probíhalo, čeho sis všimla, čeho sis nevšimla a musel tě na to upozornit lektor. Bez reflexe to nemá takový dopad. Protože teprve reflexe nám dává možnost si zvědomovat, o co šlo. To je ten přínos, dívání se zpátky. Ne jenom samotná tvorba či počin, ale že o tom dál uvažujeme.
Dialogické jednání odbourává strach z neznámého, nevědění, že člověk nemusí mít vše uchopené.
Co dělám Dialogické jednání, méně se bojím. Třeba, že se ztrapním. Nebo, že se mi lidi budou smát. Teď si řeknu: tak se ztrapním, dobře, budu chvíli trapná a pak zase nebudu. Nebo když se mi lidi zasmějou, tak si řeknu: a není to jedno? Nebo jsem spontánnější. Jdu po ulici a mám chuť si pískat, tak si klidně zapískám. Dřív by mě to nenapadlo, bála bych se, že si lidi řeknou, že jsem blázen.
Co tě pořád u nás drží?
V Talentu je spousta věcí, kterým se mohu věnovat a mám je ráda. Herectví, psaní, hudba, možnosti, jak se mohu vybít autorsky. A poslední dobou je to hodně i o lidech. Tobě, Jirkovi, Vosím hnízdě. Protože teď jsme se sešli skvělá parta. Úplně něco výjimečného. Nerada bych o to přišla. Máme se prostě rádi.
Jak pracuješ s věcmi, které se nedají ovlivnit? Třeba válka na Ukrajině, strach z vývoje geopolitické situace, nebo covidu?
Je dobré si říct, že to mohu ovlivnit. Třeba covid. Že si dezinfikuji ruce, nosím roušku, aby se to nešířilo dál. Když je válka, mohu pomáhat, že bojuji proti dezinformacím, dělám osvětu. V ekologii třeba, že si nedám chleba do plastového sáčku. Vím, že reálně je dopad minimální, ale je. Možnost pozitivně ovlivňovat svět. Že nejsem jenom pasivní obětí, ale aktivním spolutvůrcem. Protože moje činy mají konkrétní a reálné dopady. Buď se rozhodnu, že si chleba nedám do plastového sáčku, nebo si můžu říct, že je to jedno, stejně s tím nic neudělám. A když si řeknu, že situaci neovlivním a nemá cenu to řešit, často vytvářím prostor, ve kterém se věci budou jenom zhoršovat. Takže já si říkám, že je možné zdánlivě neovlivnitelné ovlivnit.
Mluvíš o věcech, které jsem slyšela třeba od Magdy Vašáryové nebo četla od Marka Orka Váchy, že člověk není nesený osudem, ale vždycky aktivním ovlivňovatelem budoucnosti, nebo že v negativních věcech je naděje, že nás posilují. A v potřebě něco s tím dělat, se měníme, rosteme, lidi i národy.
Jde o zdravý pohled, ne přehnaně pozitivistický, ale realistický. Realisticky jsou v životě dobré i špatné věci a často jsou propojeny. Střídají se špatná a dobrá období. Takže, když si někdo snaží udržet pozitivní pohled, nemá hlavu v oblacích. Naopak, vidí realisticky. Život má obě stránky. A bez špatných věcí to nejde. My je nemůžeme vymazat. Jde jen o to, jak se k nim postavíme. Zároveň je hrozně důležité přiznat si autentické pocity, projít smutkem, bolestí, že se mi zrovna dějí. A říct si, že je v pořádku, že jsem třeba smutný. Protože jinak by to mohlo být nebezpečné. Ćlověk by ztratil soucit se sebou i s lidmi, zlehčoval jejich bolesti, byl by neempatický. Ale je důležité pokusit se udržet i v negativních pocitech naději.
V čem vidíš propojení pedagogiky, autorské tvorby a umění?
Především ve svobodě. Pedagogika je o vytvoření prostoru a provázení tímto prostorem. Má spíše otevírat možnosti než omezovat. Autorská tvorba dává zase svobodu autorsky pojmout nějaké téma. A umění je čistá svoboda. Svoboda vyjádření se, myšlení, názorů. Další věc, která tyto tři oblasti propojuje, je práce na sobě. Pedagogika je o vývoji člověka, jeho růstu. V autorské tvorbě bychom se měli posouvat, abychom nezabředli do zaběhlých kolejí a netvořili pořád stejné věci, nebo používali stejné postupy. V umění se zase styl a naše myšlení vyvíjí, jak se vyvíjíme my. Zároveň mi přijde dobré to propojovat. To může pedagog. Jednak autorskou tvorbou, že děti nechá svobodně tvořit, a uměním, že jim dává nahlédnout, co se už v umění vytvořilo. A když to pedagogicky dobře zamíchá, jako třeba učitel výtvarky, tak výsledkem může být, že se dítě bude lépe orientovat ve vizuálním světě.
Je pro tebe svoboda důležitá?
Určitě. Ale závisí z jakého pohledu vnímám svobodu. Jako první mě napadne, že jsme tady měli socialismus. V tomto kontextu o svobodě slýchám nejčastěji. Je pro mě velmi důležité, že teď máme možnost žít ve svobodné zemi, můžeme se svobodně vyjadřovat. Ale svoboda není o tom, že si děláme co chceme. Je také o odpovědnosti. Naše svobodná volba, rozhodnutí, nesou důsledky. Jsme hybateli událostí. To je velmi náročné. Když žijeme v nesvobodě, je to sice strašně omezující, ale neklade na nás nároky, co se týče rozhodování. Protože máme určené věci, co smíme, co nesmíme. Nemusíme přemýšlet. To je nebezpečí nesvobody. Ne jenom, že máme omezený prostor, ale že nás vede k nepřemýšlení, nebo stylu myšlení, který je jednostranný.
Uvažovala jsi o studiu herectví, nebo tvorby. Nakonec jsi si zvolila pedagogiku.
Nemám ráda nejistotu a jelikož pocházím z rodiny umělců, tak vím, jak je strašně těžké se uměním uživit. Život s uměním je plný nejistot. Proto jsem se rozhodla pro pedagogiku, učení výtvarky. Nakonec mě úplně vtáhla. Učím středoškoláky a je pro mě zajímavé sledovat myšlení současných teenagerů, i když jsem od nich jen o pár let starší. Oni mají takový drive do života. Trochu rebelství a velikánskou naději. Jsou strašně morální. Silně vyžadují spravedlnost a pracují na tom, aby ve světě byla. Zajímají se o aktivizmus, různé charity, o politiku. Mají silné nutkání něco ve světě změnit a chtějí se do toho vrhnout. Já jako pedagog to mohu ovlivňovat. Aby si v sobě svůj oheň udrželi, a nebyl zadupán.
Je už takovým generačním stereotypem, že starší generace nadává na mladší.
Je vtipné, že to říkali vždycky všichni o mladé generaci. Kdybychom šli do pravěku a oni uměli mluvit, nadávali by na mladé. Možná proto, že vypadají, že jsou drzí, nevychovaní. Jenže oni jenom chtějí zkoušet. A taky hormonální ohňostroj, kterým prochází, je šílený.
Jak vnímáš současnou pedagogiku, její silné a slabé stránky?
Přichází se na spoustu zajímavých věcí, ale je těžké dostat je do praxe. Máme spoustu skvělých myšlenek, inovátorských pedagogických metod, ale nikdo s tím neumí prakticky pracovat. Staří profesoři už nechtějí nové věci, bojí se jich nebo jim nedávají smysl. A noví učitelé, kteří mají touhu poznávat, nemají možnost jak je převést do praxe. Jednak tím, jak je nastavený školský systém. Jede se na výkon. Učím výtvarku, tam je výkon neměřitelný. Ale u svých kolegů, co učí matiku nebo občanku, vidím hrůzu v očích, že jsou třeba o dvě témata pozadu a musí to stihnout do konce roku. Leží v přípravách a snaží se vymyslet, jak to mají stihnout. Když si vezmu, že by někdo za nimi přišel a řekl: měl bys pracovat s nima víc individuálně. On řekne: jak individuálně? Já musím vše tohle stihnout, zítra s nimi napsat test, pak dělat tohle téma. Musí to sázet do dětí, strašlivě makat, aby předali vědomosti, které musí předat. Nemají prostor pro další věci. Školský systém je zaměřený hlavně na vědomosti. Ale vědomosti jsou jen jedna část pedagogiky. Opomíjíme spoustu dalších částí, které ke vzdělávání patří, dovednosti, schopnosti, práce na osobním rozvoji. Ale učitelé nemají čas na nějaké zlepšování. Dělají jen to, co musí, aby naplnili plán. A taky je systém nastavený tak, aby vyhovoval všem a všem byl prospěšný. Je jasné, že se u některých lidí udělají chyby, některým lidem třeba i ublíží. Ale to nejde spravit žádnou metodou, novou příručkou. Spíše jedině, aby učitelé vnímali děti jako lidské bytosti a ne jako kolonky, které si odškrtnou, čísla, tabulky. To je už na jednotlivých učitelích. Nakonec není až tak podstatné, zda to dělají s Waldorfem, Montessorim, nebo klasickou pedagogikou. Ale jestli vnímají děti jako lidi. Od toho by se nikdy neměli odklonit.
Myslíš, že dramatikou a psychosomatikou by měli procházet i pedagogové?
Je fajn začínat s tím dřív, právě v tom teenagerovském věku. Když jsme dospělí, už se extrémně nevyvíjíme, co se týče naší osobnosti. Měníme názory, snažíme se být lepší, to ano, ale základ je v dětství. Takže je dobré začít co nejdřív. Ale samozřejmě i v dospělém věku je dobré zjistit, že nemusím všechno vědět, naučit se reagovat na situace, se kterými člověk nepočítal, že se musím poprat s absurdní situaci, kterou bych si v životě nevymyslel. Zůstat v klidu, když nevím. Neskládat se hned a nepanikařit. To je pro pedagogy určitě prospěšné, protože s takovými situacemi se potkávají každý den.
Může autorská tvorba a Dialogické jednání provést dítě zdravým vývojem?
Může je to zdravě provést těžkou částí jejich života. Hlavně proto, že v pubertě bojují s nejistotou, nevědí, jestli jsou dostačující a dobří. Pořád na sobě hledají chyby. Najednou zjistí, že chyba je v pořádku. Že takoví jací jsou, jsou v pořádku. Zároveň se mohou osobnostně posouvat. Autorskou tvorbou si také dítě začne uvědomovat, že jeho chování má určité dopady. Když něco udělá, má to dopad i na ostatní, což v autorské tvorbě jednoznačně má. Když uděláš rozhodnutí, v ten moment jsou tam všichni s tebou a tvé rozhodnutí má dopad i na ostatní. Děti mohou v autorské tvorbě poznávat, že nejsou vždycky provázené dospělým, mají možnost věci ovlivňovat, ale taky to má určitý dopad.
Co bys řekla dětem na závěr?
Zkoumat jakými různými způsoby může člověk tvořit a nebát se do toho jít. Tvorba je přínosná a zábavná. Možná se toho někdo bojí, že třeba neumí malovat, nebo psát, ale forem a způsobů jak tvořit, je spousta. Třeba vytvořit si domeček pro skřítky z větviček. Je to o nepatrnostech. Je fajn být tvorbě otevřený a zkoumat, co přináší.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
