Pokračujeme ve společném povídání Hany Sršňové a Eriky Merjavé u společného stolu, kde se snažíme pídit po otázkách dětského pohledu na svět, hledání identity, dramatické vyskočilovské pedagogiky a přesahu dětského vnímání, pedagogiky a dramatiky směrem k dospělým, společnosti a světu. V prostoru plném otázek, kde se mohou objevovat i malé zázraky. Tentokrát na téma: Chyba.
Co pro tebe znamená chyba v pedagogice?
V chybě vnímám naději, možnost růstu. Nejen v pedagogice, ale i v životě. Buď se jí člověk lekne, nebo se stává příležitostí, když se jí člověk nepoddá.
Jak jako pedagožka pracuješ, aby chyba děti neochromila, ale naopak je posouvala?
V našem pedagogickém a tvůrčím procesu zažíváme jak radost, tak i bolest. Některé věci jsou příjemné, jiné méně a člověk s nimi hodně zápasí. Každopádně, radost by nás měla vést, abychom měli vůli pokračovat. Ale teprve skrze nepříjemné věci, cvičení, disciplíny překračujeme komfortní zóny, padají nám masky a to nás posouvá k větší autenticitě, identitě. Paradoxně bolest vede k radosti, protože člověk se stává tím, kým je. To je neuvěřitelná úleva, protože u člověka to nějak sepne. Vše mu najednou začne zapadat a vyjevovat smysl.. Masky sice strašně bolí, ale na druhou stranu nám vytvářejí iluzi bezpečí. O to víc bolí jejich shazování, protože máme pocit, že se obnažujeme a stojíme nazí ve světě. Cítíme se křehcí a zranitelní. Ale není jiné možnosti než být, kým jsme. Nemůžeme se obelhat, obejít, uplatit, ošálit, zavřít před sebou oči. A cesta k sobě vede napřímo, skrze bolest. Na dramatice je však úžasné, že k tomu všemu má lehký a příjemný nástroj, hru. A hra je existenciálně spojená s radostí. Pojímá všechny protiklady, chyby, nejistoty, nepředvídatelné situace. Ve hře se chyby a bolesti rozplývají, protože hra v sobě nese nadhled a humor.
Jak se na chybu dívá Dialogické jednání?
Dialogické jednání je nejsvobodnější a zároveň nejostřejší hra v rámci dramatické pedagogiky, kterou znám. Bezpečný prostor, kde “vše” je dovoleno, ale která nám zároveň vyjevuje bez okolků, kdo v danou chvíli jsme, protože je založená na chybě, nevědění, nejistotě. Její otevřené zadání, spíše nezadání, cíleně pracuje s chybou a nevěděním. A díky tomu nám padá maska. Ale když se chyby lekneme, věci uspěcháme, zase si ji rychle nasadíme. Proto je v Dialogickém jednání tak důležitý čas, dopřát si moment nevědění. Nejvíce mě zajímají právě tyto momenty. V těch chvílích zpozorním. Jak zareagují děti na situaci, se kterou nepočítali? Nakonec zjistí, že i chyba může být jiskřivá, radostná, zvídavá. Jak říkal Vyskočil: “Těšit se, až udělám chybu”. Být zvědavý, co mi může chyba nabídnout, kam mě dovede.
Vem to do hry. Když třeba špatně řekneme text na představení, tak se můžeme zaseknout a snažit se to násilím dotáhnout do původní podoby a nebo to vzít do hry a může vzniknout něco jiného, kolikrát i lepšího.
To je kouzlo chyby. K tomu v představení jsme ve hře nejen mezi sebou, ale i společně s divákem. Bereme do hry jeho představy, očekávání. Když se nepoddám tlaku obecenstva, diváci se dostávají do vzájemné komunikace, jsou její součástí a přechází na ně stejná lehkost a radost, jakou mají herci. I přes chyby, které vznikly. A když se mi v představení nepovede zpracovat chybu, co se stane? Maximálně si 150 lidí bude myslet, že jsem selhal, nebo, že to nebylo dobré. Ale zboří se svět? Nezboří. I neúspěch patří ke zkušenosti. Dává mi zpětnou vazbu.
Jak se dá vytvořit ve skupině bezpečné prostředí?
Je důležité, aby prostředí, ve kterém na hodinách experimentujeme, bylo přijímající. Neměl by se člověk cítit, že je hodnocený nebo souzený. Proto jako lektor neříkám, že je něco dobře nebo špatně. Jen ukazuji, kde vidím směr a možnosti, a kde je nevidím. To je pozice ze strany lektora. Když se stane, že dítě není přijato skupinou, tak se snažím do jejich vztahů zasahovat co nejméně. Chci jim nechat prostor, aby našli vnitřní sílu se s nepřijetím ve skupině poprat. Když to vydrží, často najdou sebedůvěru a sebeúctu. Protože se pořád nacházíme v bezpečném prostoru, kde se mohou naučit fungovat. Jinak si svou křehkost dítě odnáší dál, do dalších vztahů a skupin, a jednou to stejně bude muset vybojovat. Vlastní místo a najít vnitřní sílu. Naučit si důvěřovat. Samozřejmě, když jde o nějaký větší problém, musím zasáhnout. Ale to se nestává často. Proto jsem v zasahování do vztahů ve skupině velmi opatrná. Čím víc totiž rozhoduji já jako autorita, tím víc beru dítěti možnost poprat se s nepříjemnou situací. Taky se pak bude dítě v životě opírat o autority, které mají za něj věci vyřešit, rozhodovat. To není dobře. Pedagogika by měla učit děti vnitřní svobodě a síle tím, že jim nechá prostor.
Myslíš, že se máme učit z chyb ostatních, nebo si musíme projít vlastní zkušeností?
Má to dvě strany. Já jsem byla vychovaná, že moudří se učí na chybách ostatních a hloupí na svých. Jenže pak těžko budeš svobodně růst, protože člověk se právě učí na svých zkušenostech a chybách. Jako když řekneš dítěti, ať nestrká prst do ohně. Buď to poslechne, ale pořád bude mít v hlavě rarášky a říkat si, co kdyby… nebo si to vyzkouší, spálí se a příště už to neudělá. Druhá strana jsou hranice. Ne všechny zkušenosti potřebujeme zažít na vlastní kůži. Může to být i nebezpečné. Je velkou pokorou člověka vnímat i zkušenosti ostatních, kam je dovedla, co s nimi udělaly, jak se zapsaly do zkušenosti lidstva, historie.. Je to o důsledcích a odpovědnosti.. Svoboda nese sebou velkou odpovědnost za důsledky svého konání. Svoboda bez zodpovědnosti je pouhou iluzí. Je už na každém člověku, jak si to v životě míchá.
Jak se dá pracovat s pocitem selhání?
Pocit selhání je pocit pádu do temnoty. Ale ne ve smyslu, když něco udělám špatně, ale když se propadám do pocitu beznaděje, nevidím další cestu, když ustrnu, zmrznu. Jediná možnost jak z toho ven, je nevzdat to, jít dál, pokusit se udržet si zájem, vytrvat. V tom mohou pomoci běžné denní rituály, které nás podrží v nejhorších situacích. Někdy je nejlepší si prostě jen počkat a dělat věci, které musím dělat, abych to přežil. Vydržet a zůstat v malých jistotách.
Ptala se Hana Sršňová, odpovídala Erika Merjavá
Pokračování v příštím čísle
